ŽEŇ OBJEVŮ 2017 (LII.) - DÍL A
PSÁNO PRO KOZMOS, BRATISLAVA

Dátum: 03. júla 2019

Autori: Jiří Grygar, a David Ondřich

OBSAH (časť A):

1. Sluneční soustava

1.1. Merkur

R.S. Park aj. analyzovali radiometrická data družice MESSENGER (MErcury Surface, Space ENvironment, GEochemistry, and Ranging), pořízená ve dvou sadách mezi roky 2011–2014. Pozemní systém rádiových antén NASA, Deep Space Network, měřil pravidelně mj. přesnou polohu družice. Z těchto měření je možné sestavit dráhu družice kolem planety a tato dráha zase dovoluje odvodit s mimořádnou přesností pozici těžiště Merkuru na oběžné dráze kolem Slunce. Dráha Merkuru je značně citlivá na poruchy způsobené ostatními planetami Sluneční soustavy a také se u ní uplatňují relativistické efekty. Stáčení argumentu perihelu je nejcitlivějším parametrem dráhy, u něhož se ovšem oba efekty sčítají ještě s kvadrupólovým momentem gravitačního pole Slunce – jelikož na sobě všechny veličiny závisejí, není možné jednoduše rozhodnout, která složka přispívá jakým poměrem. Autoři na základě velkého množství pozičních měření MESSENGERu odvodili statistické řešení, podle kterého se relativistický parametr β liší od jedničky o (–2,7 ± 3,9)×105 a příspěvek kvadrupólového momentu je (2,25 ± 0,09)×10−7. Nová absolutní hodnota precese Merkurova perihelu je podle autorů (575,310 0 ± 0,001 5)″/století.

1.2. Venuše

P. D'Incecco aj. zkombinovali data evropské družice Venus Express s archivem rádiových měření sondou Magellan a objevili pět čerstvých lávových proudů na úbočí sopky Idunn Mons. Již v letech 2006–2007 přístroj VIRTIS (Visible and Infrared Thermal Imaging Spectrometer) na palubě Venus Express na východní straně sopky zjistil zvýšení tepelného záření – autoři zkombinovali digitální model terénu s co nejpodrobnější tepelnou mapou oblasti a ukázali, že pozorované zvýšení záření lze velmi dobře vysvětlit existencí čerstvých lávových proudů, které navíc překrývají starší útvary na povrchu sopky. Spolu se zvýšeným obsahem SO2 v atmosféře Venuše, který detekovala jak Venus Express, tak americká sonda Pioneer Venus Orbiter, jde o velmi silný nepřímý důkaz vulkanismu na planetě.


P. Machado aj. pomocí kombinace dat z Venus Express s pozemními měřeními na CFHT (Canada-France- Hawaii Telescope) změřili poledníkové proudění ve vrchních vrstvách atmosféry Venuše. Průměrná hodnota rychlosti větru kolmé na rovníkové proudění je 81 km/h na obou polokoulích a jde o důležitý parametr pro model proudění ve Venušině atmosféře. Zatímco rovníkové proudění dosahuje v nejvyšších vrstvách rychlostí až 400 km/h, rychlost větru těsně nad povrchem je jen zhruba 10 km/h – proč, to stále není jasné. Autoři zdůrazňují, že kromě jednoduchého proudění od rovníku k pólům se v atmosféře vyskytují zonální větry směřující od východu k západu.

1.3. Země

B. Marty aj. publikovali výsledky měření hmotnostním spektrometrem ROSINA (Rosetta Orbiter Spectrometer for Ion and Neutral Analysis) na palubě evropské sondy Rosetta, které odhalily, že v nepatrné atmosféře okolo jádra komety 67P/Čurjumov-Gerasimenková se nachází jiný poměr izotopů xenonu než v jiných částech Sluneční soustavy, včetně částic slunečního větru. Autoři argumentují, že kometární materiál obsahuje primordiální zastoupení jednotlivých izotopů, v nichž převažuje vyšší množství lehčích izotopů (nejvíce je ve srovnání se slunečním větrem izotopu 129Xe), a že na pradávnou Zemi dopravily komety až 22 % xenonu „navíc“ k látce pocházející z impaktů chondritických těles a částic slunečního větru.

N. Dauphas provedl řadu simulací postupné akrece meteorické látky na zárodečnou Zemi, z níž vyplývá, že rozložení jednotlivých izotopů, z nichž se zemské horniny v současnosti skládají, vznikalo postupně v několika vlnách. Autor ukazuje, že zastoupení prvků rozpustných v kovech v zemském plášti souvisí s přísunem meteorické látky po zformování tekutého kovového jádra – prvky jako např. iridium, platina nebo ruthenium by měly všechny klesnout do jádra, ale v plášti jich je ve skutečnosti několika řádově více, než by mělo; pravděpodobně tedy dopadly na povrch formující se Země až poté, co vzniklo její tekuté jádro. Podobným postupem pro izotopy dalších prvků (titan, chrom, nikl, molybden) autor sestavil pravděpodobnou historii přísunu látky – zatímco v prvních 60 % akrece dopadala na Zem směsice planetesimál všeho druhu, následně už dopadalo téměř výhradně enstatické chondrity, jejichž izotopické složení daných prvků je nejpodobnější složení zemského pláště. To nezávisle potvrdili M. Fischer-Gödde a T. Kleine, kteří provedli zevrubné analýzy zastoupení izotopů ruthenia ve všech dostupných meteorických vzorcích a ukázali, že přísun ruthenia do zemského pláště nastal v posledních 0,5 % akrece a nešlo o uhlíkaté chondrity, ani jiný materiál z vnějších částí Sluneční soustavy. Jako obvykle tak vyvstávají další otázky, např. kde se vzalo v určitém období tolik enstatických chondritů, jejichž celkové chemické složení je odlišené od zemského pláště, nebo nejsou enstatické chondrity ve skutečnosti jen pozůstatky po vzniku Země (a Měsíce), které působením kosmického počasí zvětraly do současné podoby apod.

C.  Rumpf, H. Lewis a P. Atkinson analyzovali souvislosti mezi dopady meteoritů a lidskými úmrtími pro tělesa v rozmezí průměrů 15÷400 m. Autoři vzali v potaz vygenerované teplo, tlakové rázové vlny, pády úlomků, vlny cunami, poryvy větru i zemětřesení a vznik kráterů a zkoumali, které jevy jsou smrtelné a za jakých podmínek. Dobrá zpráva je, že pouze tělesa s průměrem ≥ 18 m mohou být smrtelná. U větších těles ze tří pětin za úmrtí mohou tlakové vlny a poryvy větru, v závěsu s horkem a cunami. Zásah na pevnině je téměř o řád nebezpečnější než na moři a úmrtí v důsledku vyvolaného zemětřesení je velmi vzácné.

P. Glišović a A. Forte zpětně modelovali vznik Dekkánských trapů, obřího vulkanického výlevu na území současné Indie, k němuž došlo před 65 miliony let. Model využívající konvektivní buňky a nejpřesnější známé složení zemského pláště ukázal, že gigantická erupce vznikla díky dočasnému splynutí dvou horkých chocholů ve spodním plášti – jeden se dnes nachází pod ostrovem Réunion, druhý pod Komorskými ostrovy. Událost měla globální klimatický dopad a přispěla spolu s impaktem planetky Chicxulub k hromadnému vymírání na rozhraní křídy a paleogénu.

A. Morlok aj. zveřejnili výsledky infračervené spektroskopie tří vzorků meteoritů, nalezených po bolidu Čeljabinsk 15. února 2013. Vzorky zahrnovaly jak části horniny přeměněné dopadem, tak vnitřní části, zasažené přeměnou jen nepatrně nebo vůbec. Nepřeměněné části obsahují charakteristická zrna olivínu, pyroxenu a živců, s postupujícím stupněm přeměny se ztrácí krystalická struktura minerálů. Celková spektra úlomků odpovídají LL-chondritům, tedy nejméně četné podskupině obyčejných chondritů.

R. Albrechtová aj. provedli podrobné zpracování dat z družice TRMM (Tropical Rainfall Measuring Mission), resp. jejího detektoru Lightning Imaging Sensor. Data byla pořízena mezi lety 1998–2013 a autoři z nich sestavili žebříček míst na zemském povrchu, na nichž nejčastěji dochází k úderu bleskem. Nejvyšší hustotu takových míst má Konžská pánev v Africe; Afrika celkově vyhrává – z top 500 lokalit se jich v centrální Africe nachází 283. Většina blesků udeří odpoledne, v létě a do pevniny. Absolutní prvenství však drží venezuelské jezero Maracaibo, nad nímž se tvoří bouřkové mraky 297 dní v roce. Maracaibo je s plochou ≥ 13 tis. km2 největším jihoamerickým jezerem, blesky do jeho hladiny udeří nejčastěji mezi půlnocí a pátou hodinou ranní, v pozdním létě a začátkem podzimu a celkem jich je za rok více než 650 tisíc.

V. Bogomolov aj. publikovali první katalog atmosférických záblesků záření gama z družice Vernov. Tato mikrodružice odstartovala v červenci 2014 ještě pod názvem RelEk (Релятивистские электроны, přejmenována na počest Sergeje Nikolajeviče Vernova, průkopníka stratosférických výzkumů kosmického záření v SSSR) a jejím primárním účelem je studium elektronových spršek v zemské atmosféře. Mikrodružice je citlivá na záření v rozsahu energií 10 keV až 3 MeV s časovým rozlišením přibližně 15 µs, detektory jsou zdvojené. Za atmosférický záblesk gama se považuje taková událost, kdy v rámci jedné milisekundy došlo alespoň k pěti detekcím v obou detektorech – těchto událostí mikrodružice zachytila několik desítek s průměrnou dobou trvání kolem 400 µs. V mnoha případech bylo možné najít souvislost záblesku gama záření s bouřkou v nižších vrstvách atmosféry, ale autoři upozorňují, že data neukazují žádnou jednoduchou souvislost gama záblesků s obyčejnými blesky.

NASA i WMO (World Meteorological Organization) nezávisle potvrdily, že rok 2016 byl nejteplejším rokem za celou známou historii. Průměrná teplota planety byla téměř o stupeň vyšší než průměr mezi roky 1950–1981, navíc 16 ze 17 nejteplejších let v historii nastalo po roce 2000. Dobrá zpráva snad je, že objem emisí CO2 do ovzduší díky vzestupu obnovitelných zdrojů již tři roky po sobě neroste.

(konec části A; pokračování dílem B)
Späť na hlavnú stránku ŽEŇ OBJEVŮ LII. (2017).
Späť na hlavnú stránku ŽEŇ OBJEVŮ.
Späť na hlavnú stránku Astronomického ústavu SAV.
Tvorca HTML: Richard Komžík
rkomzik@ta3.sk

Dátum poslednej zmeny: 03. júla 2019