ŽEŇ OBJEVŮ 1995 (XXX.) - DÍL F; PSÁNO PRO KOZMOS, BRATISLAVA


Dátum: 20. októbra 1996
Autor: Jiří Grygar


Veličiny v jednotkách hmotnosti Slunce jsou značeny MO, LO, RO. Exponenty 10 jsou označeny ^ . Spodní indexy značkou _ .



7. Bioastronomie

Zdá se, že veřejnost postupně střízliví, pokud jde o údajnou souvislost jevů UFO (doslova: Neidentifikované létající objekty) a hypotetických mimozemšťanů. D. Goldsmith a T. Owen připomínají, že všechny jevy UFO lze dostatečně objasnit konvenčními cestami, takže jakákoliv souvislost s mimozemšťany je dle principu Occamovy břitvy nadbytečná. V záplavě pokleslé ufologické literatury se konečně objevil recenzovaný časopis Journal of UFO studies, jehož vydavatelem je americký astronom S. Apelle z Univerzity státu New York.

Paradoxně však souběžně s poklesem intenzity ufománie klesá i podpora amerických daňových poplatníků pro projekty, v nichž se zejména radioastronomové snaží již od r. 1960 nalézt důkazy pro existenci mimozemských civilizací hledáním kódovaných radiových signálů z vesmíru (SETI). V mezidobí se uskutečnilo na půl stovky takových přehlídek, počínaje legendárním projektem OZMA F. Draka z Green Banku, ale dnes jsou jakžtakž v provozu již jen čtyři. V červenci 1995 však skončila smlouva, zabezpečující přehlídku oblohy na observatoři Ohijské státní univerzity, která probíhala od r. 1992. Radioastronomové nyní marně shánějí 100 tisíc dolarů na natření radioteleskopu bělobou...

Podobně je ohrožen velmi výhodný projekt SERENDIP v Arecibu, který probíhá souběžně s vědeckými programy observatoře, aniž by je jakkoliv narušoval. Podle S. Bowyera se sice po třech letech naslouchání neobjevil žádný umělý signál z vesmíru, ale zato se podařilo zvýšit kvalitu naslouchání čtyřicetkrát, když v září 1995 byl uveden do provozu přijímač se 174 milióny kanály. Roční provoz sice stojí pouze 65 tisíc dolarů, ale ani tyto peníze nemají radioastronomové nyní přislíbeny. Jedině projekt BETA P. Horowitze z Harvardovy observatoře běží plynule zejména díky dobrovolné práci Horowitzových studentů.

R. Mauersberger aj. se pokusili hledat kódované signály v čáře pozitronia na frekvenci 203 GHz, podle návrhu N. Kardašova z r. 1979. Využili k tomu mikrovlnného radioteleskopu IRAM a v červnu 1994 zkoumali celkem 17 objektů, jež se vyznačují přebytkem záření v infračerveném oboru spektra. Pokud vysílače mimozemšťanů v těchto objektech vysílají všesměrově, pak z toho vyplývá, že vyzářený výkon je menší než 10^15 W - jinak by byl signál zachycen.

V r. 1950 vyslovil E. Fermi proslulou otázku: "Jestliže existují, tak kde, k čertu, jsou?", známou jako Fermiho paradox. Možnou odpovědí je hypotéza J. Balla z r. 1973, že jsme obyvateli kosmické zoologické zahrady, v níž nás mimozemšťané sice pozorují, ale sami se nedávají poznat. Nyní upozornili V. Lytkin aj. na zapadlý názor průkopníka kosmonautiky K. Ciolkovského, jenž se již před tři čtvrtě stoletím domníval, že mimozemských civilizací je určitě mnoho, ale zatím nás nijak nekontaktují, neboť čekají, až lidstvo dostatečně vyspěje duchovně (to se tedy zelení pidimužíci ještě načekají! - pozn. JG). Tomu by odpovídalo i zjištění I. Crawforda, že fyzikálně nelze vyloučit mezihvězdné cestování nadsvětelnými rychlostmi. To značí, že alespoň v principu je kolonizace Galaxie nejvyspělejší civilizací uskutečnitelná v tak krátké době, aby to bylo pro mimozemšťany zajímavé.

Naproti tomu L. Ksanfomaliti upozornil, jak báječně se vydařil zrod Země jako životodárné planety, pro níž je třeba jednak hmotnosti kolem 5.10^24 kg a jednak povrchové teploty v rozmezí 273 -- 340 K. L. Chiappe objevil zajímavé podrobnosti o vývoji ptáků z masožravých dinosaurů před 85 milióny lety - za posledních pět let se naše znalosti o tomto podivuhodném vývojovém procesu podstatně zlepšily. M. Leakey aj. nalezli řadu kosterních pozůstatků o stáří 3,9 -- 4,2 miliónů let v Keni, které evidentně náležejí přímému předku druhu Australopithecus afarensis. Prakticky současně se podařilo v Africe nalézt 90 kosterních úlomků, příslušejících jedinci druhu Australopithecus ramidus, jenž tam žil před 4,4 miliónů let. Molekulární genetika nalezla další důkazy o tom, že současní lidé mají nejen společnou pramáti ("Evu") na základě rozboru mitochondriálních linií, ale i společného praotce ("Adama") na základě stavby chromosomu Y. Tento společný předek (Homo erectus) pochází bezpečně z jediného místa v Africe a žil asi před 40 tisíci lety (nejistota stáří však činí +/-10 tisíc let).

Koncem r. 1995 odešel do důchodu po třicetiletém působení v prestižním britském vědeckém týdeníku Nature jeho šéfredaktor Sir John Maddox. V rozloučení se čtenáři připomněl, že 20. stol. ve vědě začalo již r. 1897 epochálním objeven elektronu. Ve dvacátém století pak následovaly neméně epochální objevy atomového jádra a elementárních částic, což umožnilo astrofyzikům objasnit vznik chemických prvků v raném vesmíru a ve hvězdách (prostřednictvím termonukleárních reakcí a zachycováním neutronů v rázové vlně supernov). V polovině 20. stol. se podařilo objasnit strukturu genetického kódu, což vedlo k poznání, že život má chemickou podstatu. Praktické aplikace vědy jsou rovněž nepřehlédnutelné, od vynálezu letadla a vrtulníku přes radiokomunikace i počítače až k lékům a antibiotikům. Vyspělé země dnes vynakládají asi 2,5% hrubého národního produktu na základní vědecký výzkum a asi 10% na zdravotnictví. Tím více překvapuje, jak přetrvává a místy dokonce sílí nedůvěra ke vědě a jak vzkvétá pavěda. Říká se, že věda slibovala více, než splnila, a že člověka dokonce ohrožuje. Ve skutečnosti však věda nic takového nikdy neslibovala, ale naopak vyžaduje od lidí neustálé změny postojů, poněvadž není dogmatická. Za to platíme nejistotou, a to je cena, kterou většina lidí není ochotna přijmout.

8. Přístroje

Spočítáme-li sběrnou plochu současných velkých zrcadlových dalekohledů, vyjde nám asi 150 m^2, ale ještě do konce tohoto století lze očekávat, že se tato plocha více než čtyřnásobí. V r. 1995 byl uveden do zkušebního provozu mimořádně světelný (f/1,0) 1,8 m reflektor vatikánské observatoře VATT v Arizoně. O rok později bude dokončen 3,5 m Galileův italský národní teleskop TNG na Roque de los Muchachos na Kanárských ostrovech, vybavený adaptivní optikou a zaručující rozlišení 0,08". Japonský 8,3 m reflektor SUBARU na Mauna Kea má být sice dokončen již r. 2000, ale termín je ohrožen po tragickém požáru izolace kopule na počátku r. 1996, kdy tři osoby zahynuly a mnoho dalších bylo vážně zraněno. Koncem r. 1994 začaly prakticky současně zemní práce na výstavbě dvojice dalekohledů GEMINI jednak na Mauna Kea a jednak na Cerro Pachon v Chile. Tyto složené 8 m reflektory by měly být v chodu již r. 1999.

Výstavba největšího dalekohledu na světě, soustavy čtyř 8 m zrcadel VLT na Cerro Paranal v Chile, zahájená v prosinci 1987, je asi o půl roku opožděna vinou právnického sporu, zahájeného v r. 1993 údajnými soukromými vlastníky části ochranného pozemku kolem budoucí observatoře. To vedlo v březnu 1995 k neuvěřitelné scéně, kdy na staveniště VLT vnikla násilím chilská policie a další výstavbu přerušila. Následovaly diplomatické akce mezi státy, sdruženými v ESO a chilskou vládou, které dokonce přiměly vedení ESO k úvaze o přestěhování celé observatoře do Namíbie v Africe! Nakonec se však dramatický spor vyřešil smírně a nová smlouva mezi ESO a vládou Chile zabraňuje podobným incidentům v budoucnosti. Chilskou vládu přišla celá nechutná tahanice na 12 milionů dolarů, které si soukromí vlastníci vysoudili za 22 km^2 náhorní pouště - téměř třetinu částky, kterou vlastníci původně požadovali.

Pokrok ve vývoji elektronických detektorů pro dalekohledy poskytl dle K. Kijewského aj. novou příležitost astronomům-amatérům. Cena dobré kamery CCD je totiž již srovnatelná s cenou tří kvalitních okulárů a přitom nesporně dává mnohem více možností, než je ze záliby okukovat oblohu. Zmínění autoři využívají 0,2 m amatérského reflektoru ve spojení s kamerou CCD ke čtyřbarevné (BVRI) fotometrii a astrometrii objektů do 14 mag. Lze tak sledovat zákrytové i fyzické proměnné hvězdy, planetky i zákryty a zatmění Jupiterových měsíců, popřípadě hledat supernovy v cizích galaxiích. N. Itoh aj. sestrojili infračervenou komoru s maticí 1040x1040 pixelů pro japonskou Schmidtovu komoru KISO. Komora je chlazena kapalným héliem na 60 K a zobrazí pole o hraně 18,4 deg. v pásmu 1,25 mikrometrů.

V radioastronomii se zájem pozorovatelů přesouvá k vyšším frekvencím, tedy do pásma mikrovln. R. Plume a D. Jaffe využili mimoosového zobrazení 10,4 m mikrovlnného radioteleskopu Caltech k mapování molekulových mračen CO na frekvencích 230 a 490 GHz i během dne, neboť při mimoosovém nastavování radioteleskopu nesvítí Slunce na primární ohnisko. Podle N. Ukity a M. Cubejiho bude povrch 45 m radioteleskopu v Nobejamě zpřesněn na 65 mikrometrů, aby mohl pracovat v pásmu mikrovln. Podobně se v Mexiku ve výšce přes 2700 m n. m. buduje 50 m radioteleskop LMT pro milimetrové vlny, jenž bude tvořen ze segmentů a chráněn radomem. Konečně K. Johnston aj. ukázali, jak lze v pásmech 2,3 -- 8,4 GHz využít bodových extragalaktických kvazistelárních radiových zdrojů k absolutnímu navázání souřadnicových soustav. Polohy 436 zdrojů, rovnoměrně rozmístěných po celé obloze, totiž změřili s přesností lepší než 0,003" a většinou dokonce lepší než 0,001". Přitom vlastní pohyby těchto zdrojů jsou určitě menší než 0,0002" za rok.

Hubblův kosmický teleskop (HST) pracoval po celý rok naplno; jeho účinnost dále stoupla na 45% z původních 33% a pokud jde o vlastní sběr fotonů, dosáhla 30% oproti původním 10%. V září 1995 skončila uzávěrka požadavků pro 6. pozorovací cyklus, který byl zahájen v polovině r. 1996. Je to poslední cyklus, v němž budou v činnosti spektrografy FOS a GHRS, které budou nahrazeny modernějšími přístroji NICMOS a STIS při plánované údržbě HST v únoru 1997. HST ročně ztrácí 1,8 km výšky, takže při příštím údržbářském letu r. 1999 se počítá s jeho vyzvednutím do větší výšky. Plánování pozorování je neobyčejně složité jednak proto, že některé objekty jsou při každém 96-minutovém obletu až 36 minut v zákrytu za Zemí a jednak proto, že nelze přesně předvídat budoucí polohu HST vůči Zemi. Chyba v očekávané poloze činí plných 30 km na dva dny dopředu a dokonce již 4000 km na 44 dnů dopředu.

Nesporně vrcholným pozorováním HST se stalo sledování rekordně vzdálených galaxií v "prázdném" poli v souhvězdí Velké medvědice (HDF) ve druhé polovině prosince 1995 po dobu 150 obletů. Nejjasnější objekt na snímcích ve čtyřech spektrálních filtrech je hvězda 20 mag, kdežto nejslabší objekty dosahují 29,5 mag. Z rozhodnutí ředitele R. Williamse byl tento složený snímek ihned uvolněn pro veřejné využití, bez obvyklé roční ochranné lhůty.

Neméně úspěšný je bezpochyby jeden z klíčových projektů Evropské kosmické agentury ESA HIPPARCOS. Tato jedinečná astrometrická družice, vypuštěná raketou Ariane v r. 1989 na neplánovanou silně eliptickou dráhu, nakonec vykonala svůj zamýšlený úkol znamenitě. Poziční měření hvězd a jiných objektů se uskutečňovala od 27. listopadu 1989 do 15. března 1993, ale údaje se získávaly jen po 60% času na oběžné dráze právě vinou zmíněné silně eliptické dráhy (nedalo se měřit během průchodů radiačními pásy Země). J. Kovalevsky aj. zpracovali astrometrické údaje pro přesný katalog (H30), v němž je 103 tisíc hvězd do 11,5 mag. Jejich polohy a paralaxy jsou určeny s chybou menší než 0,002" a vlastní pohyby s chybami pod 0,004". Pro hvězdy jasnější než 8,5 mag jsou tyto chyby ještě dvakrát menší. Nejvíce paralax odpovídá vzdálenosti kolem 25 pc. M. Perryman aj. odtud sestrojili neuvěřitelně přesný Hertzsprungův-Russellův diagram pro hvězdy s absolutní hvězdnou velikostí slabší než -5 mag., takže kromě obří větve je dobře zastoupena i oblast bílých trpaslíků.

Přehlídka dále nalezla 9000 nových vícenásobných hvězdných soustav, z toho 6000 dvojhvězd s dobře určenými parametry. K tomu je třeba ještě připočítat méně přesný, ale desetkrát rozsáhlejší katalog Tycho, kde chyby paralax dosahují 0,03" a jasnosti hvězd jsou přesné na 0,04 mag. Polohy hvězd lze přirozeně navázat na fundamentální astrometrické katalogy a radioastronomické standardy resp. na polohy z HST. Podle J.-F. Lestradea aj. je katalog H30 asi padesátkrát přesnější než FK5 a souřadnicový systém souhlasí s radiointerferometrií na lépe než 0,0005" ! HIPPARCOS též zaznamenal velké množství planetek a z této statistiky vyplývá, že existuje nejméně tisíc křížičů s průměrem nad 1 km. Jelikož v r. 1997 bude katalog Hipparcos a Tycho uvolněn pro všeobecnou potřebu, lze očekávat velký převrat jak v astronomii tak zejména ve hvězdné astrofyzice už v blízké budoucnosti.

V říjnu 1995 bylo řízení ultrafialové družice IUE předáno z USA do španělské observatoře VILSPA u Madridu. Už v této chvíli bylo jasné, že IUE, pracující od konce ledna 1978, se stala nejproduktivnějším dalekohledem v celé historii astronomie. Pracovalo s ním přes dva tisíce astronomů, kteří do konce r. 1994 na základě údajů z IUE zveřejnili více než 3000 recenzovaných prací. Astronomové však dále využívají archivu o bezmála 100 000 objektech, jenž bude přístupný nejméně po celé další desetiletí. Mezitím v listopadu 1995 úspěšně odstartovala infračervená družice nové generace ISO s chlazeným zrcadlem o průměru 0,6 m, jež by měla být v provozu dva roky a měla by navázat na úspěšnou družici IRAS z r. 1983.

Mezi kosmickými sondami si nyní udržuje klíčové postavení sonda Galileo, jež koncem ledna 1995 skončila přenos dat ze srážky komety Shoemaker-Levy 9 s Jupiterem v červenci 1994. V červenci 1995 proběhlo bez problémů rozdělení sondy na orbitální díl a sestupný modul, jež po příbuzných drahách absolvovaly společně posledních 82 milionů km k Jupiteru. Sestupný modul vstoupil do Jupiterovy atmosféry rekordní rychlostí 47,4 km/s a úspěšně zaznamenával údaje během sestupu atmosférou, navzdory problémům s palubním magnetofonem na orbitálním modulu. Od 7. prosince 1995 obíhá oběžný modul kolem Jupiteru po neustále se měnící dráze tak, aby mohl postupně navštívit hlavní Jupiterovy družice. Očekává se, že bude funkční nejméně do konce r. 1997.

V prosinci téhož roku dospěla do Lagrangeova bodu L_1 soustavy Slunce-Země (ve vzdálenosti 1,5 milionů km od Země) kosmická sonda SOHO, určená pro výzkum sluneční heliosféry i oscilací slunečního povrchu. V říjnu téhož roku ukončila svůj průlet nad oběma póly Slunce kosmická sonda Ulysses a směřuje znovu k Jupiteru.

Sonda-veterán Pioneer 11 byla vyřazena ze služby 30. září 1995 pro potíže s orientací antény na Zemi. Nacházela se v té době ve vzdálenosti 6,5 miliardy km od Země a pokračuje rychlostí 11 km/s směrem ke hvězdě lambda Aql, kolem níž proletí zhruba za 4 miliony let. Pracovala bezmála 22 let, když pořídila jedinečná měření v okolí Jupiteru r. 1974 a Saturnu r. 1979. Jednou za 2 - 4 týdny se udržuje spojení s kosmickými sondami Pioneer 10 (65 AU od Země), Voyager 1 (59 AU) a Voyager 2 (45 AU). Nejrychleji se vzdaluje Voyager 1 tempem 17 km/s (3,6 AU za rok), takže v r. 1998 předežene sondu Pioneer 10 ve vzdálenosti 70 AU, ale i tak se ještě řádově 10 000 let bude nalézat v gravitačním poli Slunce. Posledně jmenované sondy již zřetelně "cítí" blízkost heliopauzy, takže se očekává, že ve vzdálenosti 70 -- 80 AU od Slunce projdou rázovou vlnou ve slunečním větru.

Budoucnost kosmonautiky ovšem zdaleka není růžová, jak se ukázalo při schvalování amerického rozpočtu na r. 1996. Zablokování peněz pro státní úřady vedlo až k tak kuriózní situaci, že šéf NASA D. Goldin nesměl do své pracovny, a s astronauty na palubě raketoplánu si telefonoval z domova zcela soukromě. (Kolik by mu asi za takový hovor účtoval náš stále monopolní Telecom?) Vzápětí z důvodů rozpočtových škrtů byla vážně ohrožena existence tří z jedenácti stávajících center NASA a dokonce již téměř zcela připravený projekt Cassini - Huygens, ač na něj do té doby již NASA vynaložila 1,1 miliardy dolarů a zbývalo přidat pakatel - 249 milionů dolarů. Nakonec se Kongresu USA umoudřil, ovšem NASA musela zmrazit či odložit jiné významné projekty (SOFIA, SIRTF atd.) a ukončit provoz úspěšné Kuiperovy létající observatoře (KAO) již v srpnu 1995.

Odhlédneme-li od finančních potíží, je na obzoru další krize v podobě kosmického smetí. Podle A. Harrise lze totiž studovat vývoj "soustavy kosmického smetí" týmiž prostředky jako vývoj soustavy planetek ve sluneční soustavě. Autor tak ukázal, že již kolem r. 2050 proběhne ve výškách kolem 1000 km nad Zemí překotné drcení smetí, jež se stane velkou hrozbou jako pro automaty tak pro pilotované lety. Ke zničení tunové družice totiž stačí úlomek o hmotnosti 20 g, jenž se s družicí střetne rychlostí 10 km/s, což je dosti konzervativní hodnota. V tomto prostoru se však nacházejí již nyní stovky tun smetí a jejich vymetení tlakem záření či odporem atmosféry je nesmírně zdlouhavé. Harris odhaduje, že riziko smrti astronauta se blíží jedné tragické havárii na 10 let pobytu člověka na dráze.

R. a S. Goldsteinovi hledali smetí zenitovým radarem na frekvenci 8,5 GHz po dobu 21 h celkového pozorovacího času. Nalezli celkem 831 částeček ve výškách od 177 do 1662 km nad Zemí, z toho 574 částeček se hodilo pro další analýzu. Ukázalo se, že jejich průměr činil 2 -- 18 mm, a že maximum výskytu je ve výšce 950 km nad Zemí. Pro výzkum smetí NASA pořídila také netradiční 3 m rotující rtuťové zrcadlo, jež dokáže zobrazit v zenitu 10 mm úlomek ve výšce 1000 km nad Zemí. V nádobě, otáčející se desetkrát za minutu, se používá 280 kg (15 litrů) rtuti, která vytváří paraboloid o tloušťce vrstvy asi 2 mm. Zrcadlo bylo úspěšně vyzkoušeno v Houstonu, kde dosáhlo 19. mezné hvězdné velikosti a v polovině r. 1995 jej přemístili na vysokohorskou observatoř v Novém Mexiku. V r. 1997 se přestěhuje do Ekvádoru ke studiu smetí na geosynchronních drahách. Mezitím si chce NASA opatřit 5 m rtuťové zrcadlo.

Jak upozornili M. Beech aj., přistupuje k riziku srážek se smetím umělého původu navíc ještě nebezpečí srážky s meteoroidy v době meteorických dešťů či bouří. Obvykle jde o jednu až dvě epizody za století, ale zcela anomálně nás čeká až šest takových bouří během nejbližších šesti let. Přitom i takové Perseidy mohou být problémem, jak ukázal J. Jones. V mimořádně vysokém maximu r. 1993 slyšela posádka kosmické stanice Mir 1 údery mikrometeoritů na plášť jejich kosmické lodi a v téže době ztratila družice Olympus orientaci po zásahu jižního slunečního panelu mikrometeoroidem.

Komu by byly tyto jobovky nestačily, mohl zaznamenat další špatnou zprávu, kterou vyvolalo koordinované úsilí OSN a UNESCO (!) dopravit v rámci oslav 50. výročí vzniku OSN na nízkou oběžnou dráhu kolem Země dvojici pohliníkovaných balonů o průměrech 30 a 50 m, spojených na dráze 2 km dlouhým lankem. Odlesk slunečního světla od balonů by byl dobře vidět očima - šlo by o umělou "dvojhvězdu" v rámci tzv. Roku tolerance. Dvojhvězda by obíhala v periodě 2 h nejméně 2 roky a přirozeně by velmi nebezpečně ohrožovala citlivá astronomická měření - navíc naprosto nevypočitatelně s ohledem na silné negravitační vlivy na tuto podivnou družici. Proti tomuto naprosto netolerantnímu chování světových institucí ostře protestovala jako Americká astronomická společnost tak Mezinárodní astronomická unie, takže nakonec se podařilo 20 milionů dolarů na nákup družice ušetřit. Bohužel, astronomové nedostanou z takto ušetřené částky ani cent.

Jediní, kdo se v této zmatené době mohou radovat, jsou japonští výzkumníci. Japonská vláda totiž schválila třicetiletý plán rozvoje kosmického výzkumu (1994-2023), kde se počítá mj. se 4 t družicemi na geostacionární dráze, bezpilotním raketoplánem v r. 2005 a komplexním výzkum Měsíce i Marsu, včetně vybudování automatické observatoře na Měsíci. Zatím je ovšem japonská kosmonautická technika dvakrát dražší než evropská či americká...

Mezi pozemními observatořemi se stále častěji objevuje název Cerro Paranal, kde bude v nejbližších letech zbudován největší světový dalekohled VLT. Kromě problémů s chilskou policií se totiž objevilo i přírodní nebezpečí v podobě velmi silných zemětřesení. Koncem července 1995 a znovu v září téhož roku byla totiž na místě výstavby zaznamenána mimořádně silná zemětřesení s intenzitou 7,8 a 8,0 Richterovy stupnice. Kopule a pilíře dalekohledů jsou sice dimenzovány až na intenzitu 8,5 mag, ale je nepochybné, že jemné justáže optiky takové hrubé zacházení s podložím rozhodně nesnesou.

Tam, kde nezasahuje příroda, škodí však údajní ochránci životního prostředí. Ti už řadu let všemožně komplikují výstavbu velkého 8 m dalekohledu na Mt. Grahamu v Arizoně. Jako záminku si vymysleli ohrožení "vzácného" druhu rezavých veverek a když jim arizonská univerzita chtěla vyhovět a posunout místo pro výstavbu dalekohledu o 500 m, podali vykutálení ochránci přírody další žalobu, že hvězdáři ilegálně posouvají soudem již schválené stanoviště! Tuto žalobu skutečně vyhráli, ale jinak je už patrně rozhodnuto: zásahem federálních úřadů USA bude možné obří teleskop dokončit. Další bizarní zpráva přišla z městečka Seal Beach v Kalifornii. Tamější obecní rada zakázala majiteli jedné vilky, aby si na svém domě postavil kopuli pro amatérský dalekohled, s odůvodněním, že by to hyzdilo vzhled vilové čtvrti!

Stalo se r. 1995 v téže Kalifornii, kde sídlí podle nejnovějšího průzkumu tři z desíti špičkových amerických astronomických pracovišť (Caltech, Princetonská univerzita, Kalifornská univerzita v Berkeley, Harvardova univerzita, Chicagská univerzita, Kalifornská univerzita v Santa Cruz, Arizonská univerzita, MIT, Cornellova univerzita a Texaská univerzita v Austinu). U nás známá jihočeská observatoř na Kleti vstoupila do r. 1995 zápisem již 200. katalogizované planetky, objevené na Kleti od r. 1977. V r. 1992 získala observatoř prostředky pro vlastní výpočet efemerid a "úklid" databáze a od r. 1994 nasadili na 0,6 m reflektoru kameru CCD se zorným polem 10deg.x7,5deg. , což dále zvýšilo účinnost programu sledování planetek. Nejvíce planetek objevují v září; následuje říjen a srpen. Druhý vrchol přichází v měsících únoru a březnu.

9.Astronomie a společnost

V r. 1995 zemřelo několik nositelů Nobelových cen za fyziku, kteří svým dílem významně ovlivnili astrofyziku druhé poloviny XX. století: E. Wigner (Nobelova cena 1963, teoretická fyzika), W. Fowler (Nobel 1983, nukleosyntéza prvků ve hvězdách), H. Alfvén (Nobel 1970, magnetohydrodynamika) a především S. Chandrasekhar (1910-1995) - heroická postava světové astrofyziky, jehož životní dílo zahrnuje léta 1928-1995, když těsně před smrtí vydal svou poslední velkolepou monografii (Newtonova Principia pro současného čtenáře). Svou práci o relativistické degeneraci bílých trpaslíků, odměněnou Nobelovou cenou v r. 1983, vypracoval jako dvacetiletý student během cesty parníkem z Bombaje do Velké Británie. Pro neshody s A. Eddingtonem přesídlil v r. 1937 z britské Cambridže do Chicaga, kde v letech 1952-1971 mj. redigoval slavný astronomický časopis The Astrophysical Journal a zasloužil se o jeho mimořádnou vědeckou úroveň (všechny příspěvky recenzoval osobně!). Vychoval 50 vědeckých aspirantů a publikoval 139 základních prací a 7 jedinečných monografií, které vždy znamenaly mezník rozvoje příslušného oboru astrofyziky.

Z dalších astronomů, kteří v r. 1995 zemřeli, jmenujme P. van de Kampa (vizuální dvojhvězdy), R. Lyttletona (geofyzika, dynamika Měsíce, kosmogonie), W. Wehlaua (pulsující a chemicky pekuliární hvězdy), A. Wesselinka (okrajové ztemnění Slunce a zákrytových dvojhvězd), G. de Vaucouleurse (výzkum galaxií a jejich soustav, studium Marsu, popularizace astronomie), B. Middlehurstovou (přechodné jevy na Měsíci, ediční činnost), S. Runcorna (geomagnetismus, teorie kontinentálního driftu), F. Bertiaua, S.J. (hvězdná fotometrie), A. Unsölda (teorie hvězdných atmosfér), S. Marxe (ředitel observatoře Tautenburg) a E. Müllerovou (spektroskopie a zastoupení prvků ve vesmíru, vyučování astronomie, generální sekretářka IAU).

Výčet cen bych chtěl tentokrát zahájit připomínkou Nobelovy ceny za chemii, kterou v r. 1995 obdrželi S. Rowland, M. Molina a P. Crutzen za objev mechanismu poškozování ozonové vrstvy Země sloučeninami chlóru v souborech prací z let 1970-1987. Nobelovu cenu za fyziku obdrželi M. Perl za objev leptonu tau v pracech z let 1974-7 a F. Reines za svůj podíl na experimentálním průkazu antineutrin v experimentu z r. 1956. Prestižní Kjótskou cenu dostal japonský astronom C. Hajaši za své stěžejní práce o vývoji hvězd a sluneční soustavy. Britská Královská astronomická společnost udělila své hlavní vyznamenání - Zlatou medaili ruskému astronomovi R. Sunjajevovi za přínos pro astrofyziku vysokých energií a kosmologii, a dále Herschelovu medaili G. Issakovi za rozvoj helioseismologie. Pacifická astronomická společnost vyznamenala svou hlavní medailí Bruceové W. Sargenta (chemicky pekuliární hvězdy, studium Seyfertových a trpasličích galaxií) a J. Peeblese (kosmologie, reliktní záření). Leonardova medailie Meteoritické společnosti připadla A. Cameronovi za jeho práce o vzniku Měsíce a celé sluneční soustavy, dále za studium zastoupení a vzniku prvků ve hvězdách a za výzkum supernov. Konečně proslulý ruský astrofyzik V. Ginzburg se stal spoludržitelem Wolfovy ceny za fyziku za své práce o supravodivosti s přihlédnutím na její význam pro nitra neutronových hvězd, dále pak za objev synchrotronového mechanismu v záření galaxií a teorie vzniku kosmického záření v halu Galaxie.

V květnu 1995 rezignoval americký astronom českého původu M. Harwit na místo ředitele Muzea letectví a kosmonautiky ve Washingtonu, D.C., kvůli kontroverzi kolem kritického textu u exponátu létající pevnosti Enola Gay, jež svrhla atomovou pumu na Hirošimu. V červnu téhož roku jsme si připomněli 400. výročí narození významného českého polyhistora Jana Marka Marci z Kronlandu (Lanškroun), jenž svými pracemi zasáhl také do fyziky a astronomie (je po něm pojmenován kráter na Měsíci).

Mezi světovými popularizátory astronomie a fyziky zaujal nyní bezpečně první místo britský teoretický fyzik S. Hawking, jehož kniha Stručná historie času se prodala již ve více než 8 milionech exemplářů. Existuje též analogická comicsová verze (autoři J. McEvoy a O. Zarate) a stejnojmenný CD-ROM (v ceně 60 dolarů). Podobně úspěšný je i britsko-australský teoretický fyzik P. Davies, jenž v r. 1995 vydal již svou 19. populárně-vědeckou knihu (Einsteinova neukončená revoluce). Dva jeho předešlé spisy - Poslední tři minuty a Jsme sami? - vydalo v poslední době slovenské nakladatelství Archa v rámci pozoruhodné edice Mistři věd.

V r. 1995 slavila světová astronomická veřejnost 100. výročí založení prestižního amerického astronomického časopisu The Astrophysical Journal, který vydává Chicagská univerzita. Časopis byl založen americkými vizionáři moderní astrofyziky G. Halem a J. Keelerem a od počátku v něm publikovali velikáni rodícího se oboru, např. Lyman, Balmer, Paschen, Pfund, Pickering, Angström, lord Kelvin, Fabry, Perot, Michelson, Ritchey, Huggins, Lockyer a Russell. Nejdéle se mezi autory vyskytovalo jméno jednoho ze zakladatelů fotoelektrické fotometrie J. Stebbinse - plných 64 let. Nejvíce prací v slavném ApJ publikoval O. Struve - 228. Podle H. Abta v prvních letech vycházel jeden svazek časopisu za rok, měl průměrně 292 stran a jedna práce v něm zabírala v průměru 3,3 strany. Naproti tomu v r. 1994 vyšlo za rok 25 svazků s úhrnným rozsahem 27 tisíc (!) stran a průměrná práce zabrala 11,9 strany. Zatímco v úvodním roce publikovala redakce 88 prací, v r. 1994 vyšlo v časopise 2308 prací.

Exponenciální růst rozsahu časopisu započal již v polovině třicátých let tohoto století, zřejmě pod vlivem pronikání fyziky do klasické astronomie. Od té doby se udržuje tempo růstu 9% ročně (s výjimkou období II. světové války). Jeden prostořeký astronom to komentoval zjištěním, že někdy počátkem 22. století se bude univerzitní knihovna zaplňovat svazky ApJ rychlostí vyšší než je rychlost světla. Princip speciální teorie relativity však nebude porušen, neboť časopis nebude obsahovat žádné informace.

Zajímavé jsou údaje o recenzním řízení v ApJ. Nejdelší recenze měla 28 hustě psaných stran, ale práce nakonec nebyla přijata do tisku. Nejdéle se autor mořil s připomínkami recenzenta plných 11 let, ale zato úspěšně. Nejkratší recenze obsahovala jediné slovo: "Publikujte!". Nejdelší práci o 503 str.uveřejnil radioastronom D. Dixon - šlo o seznam radiových zdrojů. Proslulé sdělení z r. 1965 o objevu reliktního záření, které jeho autorům A. Penziasovi a R. Wilsonovi posléze přineslo Nobelovu cenu, však čítalo pouhých 600 slov.

Druhý nejvýznamnější světový astronomický časopis Astronomy and Astrophysics vznikl postupným spojením evropských národních časopisů (mj. též poměrně úspěšného Bulletin of the Astronomical Institutes of Czechoslovakia). Ten v r. 1989 poprvé uveřejnil více než 1000 prací a v současné době během jednoho roku otiskuje již více než 2000 prací na cca 17 tisících stranách. Jeho hlavní redaktor M. Grewing právě skončil svou odpovědnou funkci a na jeho místo nastoupil v r. 1996 Holanďan H. Habing (prestižní část Dopisů redakci edituje od počátku další Holanďan S. Pottasch). Všechny tyto údaje zřetelně dokládají, že astronomie celosvětově rozhodně nestrádá na úbytě; spíše jde o neustále se zrychlující doslova raketový let kupředu.

Rozvoj astronomie je snad překonán jedině rozvojem světové sítě počítačů INTERNET. Ta sice formálně existuje již od r. 1969, ale její pravý rozmach začal teprve v r. 1987, kdy počet připojených uzlů překročil 10 000. O dva roky později to již bylo 100 000 uzlů a naštěstí právě tehdy skončila existence železné opony, která nás tak spolehlivě oddělovala od svobodného světa a celosvětové výměny informací. Již v květnu 1990 se k Internetu neoficiálně připojilo tehdejší Československo, i když oficiálně se tak stalo až v únoru 1992. Právě v tom roce se počet uzlů Internetu přehoupl přes první milion. Koncem r. 1995 bylo v České republice přes 22 000 uzlů, v Polsku 21 200 uzlů, v Maďarsku 13 200 uzlů a ve Slovenské republice 2 700 uzlů. Ve světě je nyní na Internet zapojeno nějakých 5 milionů uzlů a výhled pro r. 2000 hovoří o 200 milionech uzlů, což prakticky znamená připojení veškeré lidské populace na Internet!

K bouřlivému rozvoji Internetu nepochybně přispěl vývoj komunikačního systému WWW T. Bernersem-Leem v Laboratoři pro výzkum částic CERN v Ženevě v r. 1990. Díky prohlížečům jako Mosaic, Netscape a MS Explorer se stalo ovládání systému uživatelsky tak přívětivé, že dnes pracují s Internetem nejenom astronomové, fyzici, chemici a biologové, ale i lingvisté, filosofové, novináři a ženy v domácnosti. Počet uživatelů systému WWW se zdvojnásobuje každých 53 dnů (!). Není daleká chvíle, kdy odborné časopisy v papírové formě se stanou raritou a budou nahrazeny počítačovými databázemi, kde se budou zveřejňovat příspěvky ihned po schválení rukopisu recenzenty a redakční radou. Vždyť už nyní se valná část vědeckých prací dodává do redakcí v elektronické podobě (výjimkou není ostatně ani Žeň objevů, kterou právě čtete).

Problémem je, kdo to všechno bude vůbec číst. Na jedné straně oznámily Spojené státy, že v dohledné době uvedou do chodu unikátní superpočítač pro Národní laboratoř SANDIA v Novém Mexiku. Superpočítač za 50 milionů dolarů kupuje Ministerstvo obrany kvůli simulacím jaderných výbuchů (tím se mají nahradit veškeré zkoušky jaderných zbraní v terénu). Bude se skládat z 9000 procesorů Intel P6, jeho rychlá paměť RAM bude mít kapacitu 262 GB a operační rychlost dosáhne 1,8 Tflop/s. Na druhé straně člověk vnímá informace průměrným tempem 50 bitů za sekundu, tj. stěží 100 Gb za celý život. Pouze kolektivní síla lidstva je pak úctyhodná a blíží se hodnotě 1000 Pb (10^21 bitů).

Podobně lze dle G. Dioneho překonat kolektivním úsilím lidské populace i ten nejvýkonnější pozemský dalekohled. Například sběrná plocha 10 m Keckova dalekohledu činí 78,5 m^2. Na světě je však na 6 miliard lidí, z nichž průměrně polovina má noc a řekněme že právě polovina z nich má v dané chvíli jasnou oblohu. Dále víme, že sběrná plocha nočně adaptované pupily jediného oka činí alespoň 20 mm^2, takže máme fakticky k dispozici 3 miliardy čoček o průměru 6 mm, což představuje fantastickou úhrnnou plochu 60 000 m^2, odpovídající zrcadlu o průměru 276 m. Kdybychom se navíc domluvili, přemístili veškeré lidstvo na noční stranu Země a do míst s jasnou oblohou, pak dostaneme sběrnou plochu 240 000 m^2, tj. jako zrcadlo o průměru přes půl km, neboli tři tisíce Keckových desetimetrů. Když uvážíme, že kvantová účinnost detekce fotonů očima je srovnatelná s účinnosti matic CCD, vidíme, jak netušené rezervy ještě lidé mají.

To všechno si však civilizace průběžně úspěšně kazí. J. Papoušek srovnal měření atmosférické extinkce na observatořích Skalnaté Pleso a Brno-Kraví hora v průběhu třiceti let. Jas pozadí oblohy v r. 1962 v zenitu v Brně činili pouze 22 mag na čtvereční obl. vteřinu, kdežto v r. 1992 dosáhl již 19 mag na tutéž plošku. To znamená, že v mezidobí se kontrast v Brně zhoršil patnáckrát. Na Skalnatém Plese je v r. 1992 situace dvaapůlkrát horší než v Brně r. 1962, neboť jas pozadí dosahuje 21 mag na jednotkovou plošku. Průzračnost ovzduší na Skalnatém Plese je dnes vyjádřena extinkcí 0,25 mag pro hvězdy v zenitu. Pro srovnání na Havajských ostrovech činí extinkce v zenitu 0,17 mag a na La Silla v Chile 0,13 mag. Naproti tomu v Brně dosahuje již 0,55 mag.

Aby to optickým astronomům nebylo líto, s podobnou nesnází se čím dál tím více potýkají také radioastronomové, jejichž stále citlivější přijímače zahlcuje pozemský civilizační radiový šum. Přízrak moderní doby - mobilní radiotelefon - začal ohrožovat radioastronomii v samé podstatě, neboť nyní brutálně vstupuje do pásma, které radioastronomové měli za posvátné; jde o čáry hydroxylu OH na vlnové délce kolem 180 mm, tj. v pásmu 1610,6 -- 1613,8 MHz.

Astronomie se tak zřejmě brzy dostane do seznamu ohrožených druhů, kam až dosud patřily výhradně rostliny nebo živočichové. Když si uvědomím, že během mé vlastní astronomické dráhy vymizela z oblohy nad Brnem již plná třetina hvězd, které jsem tam běžně vídal jako student, není mi do smíchu. Nabízím však experiment, pro který stačí, když na obloze spatříte pouhých sto nejjasnějších hvězd. Určíte-li totiž vzájemné úhlové vzdálenosti této stovky hvězd, obdržíte celkem 4950 číselných údajů. Pokud předpokládáte, že jasné hvězdy jsou po obloze rozloženy naprosto náhodně, lze pak ze vzorců, založených na počtu pravděpodobnosti, odvodit hodnotu Ludolfova čísla. Nemusíte se však namáhat; tuto práci už za vás astronomové vykonali a tak jim vyšlo pí=3,128, což se od správné hodnoty liší jen o 4,3 promile. Plyne z toho, že hvězdy jsou po obloze rozmístěny vskutku náhodně, a že si už napříště nemusíte tuto matematickou konstantu pamatovat. Nebesa ji pro vás natrvalo uchovala - stačí jen mít po ruce úhloměr a pár archů papíru na výpočet.

Bývá mým letitým zvykem, že na závěr Žně objevů vykutám nějaký aktuální citát. Ten jubilejní třicátý jsem našel v jednom z posledních čísel vynikajícího slovenského týdeníku Výber, jenž bohužel koncem r. 1995 po téměř třicetileté existenci zanikl. Jde o přání divadelního režiséra Romana Poláka (SME, 19. 6. 1995), k němuž se bezvýhradně připojuji: "A aby som nebol sebecký, tak si želám, aby sme nevedeli dýchať nielen bez umení, ale ani bez veľkých osobností vo vede, bez významných lekárov, filozofov, technikov, vynálezcov. Želal by som si, aby boli na Slovensku viac ako futbalisti, hokejisti a politici populárni významní matematici, fyzici, biológovia, jednoducho, aby si občania tohto štátu začali vážiť tých ľudí, ktorí skutočne niečo vytvárajú."

(XXX. konec)



Creator: Richard Komžík
rkomzik@ta3.sk

Last update: December 28, 1996