Tvorca HTML: Richard Komžík
Dátum:
31. januára 2000
Autor: Jiří Grygar
Veličiny v jednotkách hmotnosti Slunce jsou značeny MO, LO, RO. Exponenty 10 jsou označeny ^ . Spodní indexy značkou _ .
G. Gonzales dospěl k paradoxnímu závěru, že s přibývajícími objevy exoplanet se spíše snižují vyhlídky na nalezení mimozemského života, neboť se ukazuje, že pouze 6% zkoumaných hvězd má vůbec nějaké obří exoplanety typu Jupiteru. Jelikož však většina obřích exoplanet během svého života zřetelně migruje směrem k mateřské hvězdě, ovlivňuje to nepříznivě stabilitu drah potenciálních životodárných exoplanet (zemského typu) v dané cizí planetární soustavě. Podobné nebezpečí pro životodárné exoplanety představují nutně obří exoplanety na stabilních, leč silně výstředných drahách. Kromě toho se obří exoplanety vyskytují jen u hvězd s vyšším zastoupením kovů (metalicitou) než má Slunce, zatímco hvězdy v okolí Slunce mají obecně málo kovů. Všechno prostě nasvědčuje tomu, že existence exoplanet závisí velmi citlivě na počátečních podmínkách vzniku mateřské hvězdy, a většina planetárních soustav se pro život vůbec nehodí. Záchranou nemohou dle autora být ani tuhé družice (měsíce) obřích exoplanet, jak o tom svědčí velmi nehostinné podmínky pro život na povrchu Galileových družic Jupiteru.
Početné objevy exoplanet vedou rovněž k otázce, zda se životodárné exoplanety mohou případně vyskytovat v těsných dvojhvězdách, jelikož hvězdy tvoří - jak známo - častěji vícenásobné soustavy, spíše než aby zůstaly osamělé. D. Whitmire aj. ukázali, že až 60% těsných dvojhvězd může mít kolem sebe životodárné exoplanety. Specificky, pokud je vzájemná vzdálenost složek dvojhvězdy větší než 20 AU, dává to dobrou naději na životodárnou exoplanetu. N. Woolf a J. Angel soudí, že budoucí kosmický interferometr se základnou alespoň 75 m by dokázal pomocí infračervených spektrálních měření odhalit exoplanety zemského typu nesoucí život mezi 100 nejbližších hvězd podobných Slunci, přestože bolometrická absolutní hvězdná velikost takových exoplanet nepřevýší 28 mag.
Podle A. Légera aj. by byl vhodným indikátorem života na exoplanetách výskyt spektrálních pásů vodní páry a ozonu. Za hranice ekosféry pro hvězdy slunečního typu považují rozmezí 0,95 -- 1,15 AU. L. Ksanfomaliti se zabýval hranicemi ekosféry u pozdních hvězd hlavní posloupnosti. Vnitřní mez ekosféry je dána teplotou na povrchu exoplanety, při níž koagulují bílkoviny, tj. 340 K. Pokud atmosféra exoplanety nevykazuje skleníkový efekt, pak tato spodní mez pro hvězdy slunečního typu činí 0,52 AU. Nenulový skleníkový efekt hranici od mateřské hvězdy přirozeně odsouvá. Autor ukazuje, že se jako životodárné hodí jen ty hvězdy, jejichž absolutní hvězdná velikost se neliší od sluneční (+4,7 mag) o více než +/-1 mag, tj. mohou to být jedině trpaslíci třídy G a zčásti F a K. Život na Zemi má podivuhodně pevný kořínek v podobě bakterií, řas a zelených rostlin. Ty totiž za rok vytvoří 10 miliard tun uhlovodíků, což je ekvivalentní osminásobku energetické spotřeby lidstva na úrovni r. 1990. Velmi pozoruhodnou studii o denním a nočním vidění zveřejnila K. Brecherová. Barevné denní vidění čípky pokrývá spektrální rozsah 420 -- 560 nm, kdežto tyčinky zprostředkující noční vidění mají maximální citlivost pro 507 nm. To je sice blízko maximu 503 nm Planckovy křivky pro teplotu sluneční fotosféry (5770 K), ale oko je kvantový detektor, takže bychom měli správně počítat maximum záření fotosféry ve frekvenčním pásmu, jež pak vychází na 340 THz, což odpovídá vlnové délce 884 nm. To znamená, že maximum citlivosti nočního vidění lidského oka je určeno biochemickými možnostmi spíše než adaptací na spektrální rozložení sluneční energie.
P. Horowitz rozběhl program hledání umělých signálů mimozemšťanů v optickém oboru pomocí 1,5 m reflektoru v Oak Ridge, neboť se domnívá, že mimozemšťané by mohli vysílat usměrněné intenzívní laserové záblesky s hustotou energie až milionkrát silnější než má světelné vyzařování Slunce. Program probíhá souběžně s přehlídkou 2500 hvězd slunečního typu. Podobný program připravili také D. Werthomer pro 0,75 m reflektor a známý lovec exoplanet G. Marcy. Optimální je sledovat záření v blízké infračervené oblasti a hlavní předností metody je její vysoká produktivita, neboť za pouhou minutu lze zkontrolovat na tisíc hvězd.
Projekty hledání cizích civilizací pomocí naslouchání případným umělým radiovým signálům (SETI) utrpěly další ztrátu, když na žádost majitelů místního golfového klubu byl počátkem r. 1998 fyzicky zlikvidován 110 m radioteleskop Big Ear, vybudovaný pracovníky univerzity v Ohiu v letech 1956-63 zejména pro účely rádiových přehlídek oblohy. Univerzita kvůli nedostatku peněz totiž před časem prodala pozemek pod radioteleskopem soukromníkovi, jenž zde vybudoval golfové hřiště a hráčům se nelíbilo, že musejí hrát "ve stínu kovového monstra", ačkoliv jim v drátěné síti radioteleskopu žádný golfový míček nikdy neuvízl. Spojené státy tak přišly o unikátní radioteleskop, ale okres Delaware získal v pořadí již 31. golfové hřiště.
Nevlídné veřejné mínění a lhostejnost politiků přiměla řadu astronomů k podpisu petice, zaslané presidentu Clintonovi, požadující, aby Spojené státy obnovily podporu programů SETI, zastavenou Kongresem USA r. 1993. Mezi signatáři petice jsou vědci-publicisté (J. Gould, P. Morrison, T. Ferris a A. Clarke) i odborníci na SETI a exoplanety (G. Marcy, P. Horowitz aj.). Roční náklady na SETI by přitom činily pouze 12 milionů dolarů (nekupte to za ty peníze!). Loni v červenci se též z iniciativy NASA konala mezinárodní interdisciplinární porada o astrobiologii, jejímž cílem bylo vytvořit virtuální elektronický astrobiologický ústav, na němž se podílí 11 amerických vědeckých institucí (podrobnosti viz WWW stránka: astrobiology.arc.nasa.gov).
Přístrojovou zprávou roku se nepochybně stalo sdělení o vynikající funkci prvního zrcadla UT1 obřího teleskopu VLT ESO na Cerro Paranal. První světlo s ještě nepohliníkovaným zrcadlem získali technici 16. května 1998 při vynikající kvalitě obrazu 0,43", když pořídili snímek kulové hvězdokupy omega Cen během 10 min expozice. Po potažení zrcadla tenkou 0,1 microm vrstvičkou hliníku dostali již oficiální první světlo 27. května, kdy při 2 min expozici byla mezná hvězdná velikost snímku plných 24 mag! Přesnost navádění přístroje dosáhla neuvěřitelné hodnoty 0,001arcsec (sedmkrát lepší než u HST). O kvalitě celého komplexu UT1 se odborníci vyjadřují v superlativech, jak se mohli přesvědčit účastníci pražského zasedání JENAM 98, kde o prvních výsledcích přístroje referoval sám šéf projektu M. Tarenghi. Rekordní kvalitu obrazu 0,26arcsec zaznamenal dalekohled již 19. srpna 1998. Přístroj byl koncem r. 1998 uveden do rutinního provozu a očekává se, že během r. 1999 získá asi 1 TB vědeckých údajů. Mezitím Japonci dokončili výstavbu dalekohledu Subaru s největším monolitickým zrcadlem světa o průměru 8,3 m na Mauna Kea. Zrcadlo s rekordním poměrem tloušťky k průměru 1:41,5 má přitom neuvěřitelně nízkou hmotnost pouhých 24 t.
A. Morwood aj. referovali o infračerveném spektrometru SOFI pro dalekohled NTT ESO v Chile. Spektrometr pracuje v pásmu 1,0--2,5 microm s maticí HgCdTe, chlazenou kapalným dusíkem. Při hodinové expozici dosahují mezné hvězdné velikosti 22,9 mag v pásmu J a 20,9 mag v pásmu K. Přesnost navádění dalekohledu se zvýšila dvacetkrát (!) následkem silného zemětřesení (!) v říjnu 1997. Totéž zemětřesení však způsobilo zpoždění ve výstavbě jižního 8 m teleskopu Gemini na Cerro Pachon v Chile, zatímco severní protějšek na Havaji byl v prosinci 1998 dokončen. Španělsko ohlásilo záměr vybudovat 10 m teleskop typu Keck na Roque de los Muchachos na Kanárských ostrovech ve spolupráci s institucemi v USA, Velké Británii, Mexiku, Indii a Itálii. Přístroj v hodnotě 100 milionů dolarů má být dokončen již r. 2002. Původní Keckovy teleskopy na Mauna Kea na Havajských ostrovech jsou beznadějně přetížené - přijat je v průměru jen jeden návrh ze sedmi. Přitom cena 1 s pozorování se pohybuje kolem 1 dolaru, takže roční provoz přijde na 18 milionů dolarů. Oba dalekohledy budou v dohledné době vybaveny systémy adaptivní optiky za 7,4 milionů dolarů a spřaženy jako interferometr o základně 85 m v r. 2003 celkovým nákladem 44 milionů dolarů. Stejně tak je již prakticky jisté, že v Sutherlandu v Jižní Africe bude nákladem 20 milionů dolarů vybudován 11 m segmentový teleskop SALT s efektivním průměrem zrcadla 9,1 m a pohyblivým ohniskem jako jižní protějšek texaského dalekohledu Hobby-Ebberly.
Jak poznamenali M. Mountain a F. Gillet, úhrnná sběrná plocha optických dalekohledů roste v současné době exponenciálně, což nemá v historii astronomie obdoby. Jde mj. o výsledek velkého technického pokroku a také zlevnění přístrojů, např. kopule 8 m teleskopů Gemini jsou stejně velké jako u 4 m Mayallova teleskopu předešlé generace a příslušná montáž je dokonce o 25 t lehčí než montáž čtvrtstoletí starého čtyřmetru o hmotnosti 340 t. Vloni však byl uveden do chodu i největší binar na světě na Mt. Evans v Coloradu ve výši 4395 m n.m. Skládá se totiž ze dvou zrcadel o průměru 0,72 m a pozorovatelům u tohoto přístroje nelze než upřímně závidět, jak tuší každý, kdo měl někdy možnost pozorovat oblohu obřím triedrem.
U 3,6 m teleskopu ESO byla loni zaznamenána dosud nejlepší kvalita obrazu 0,47arcsec ve vzdálenosti 30deg od zenitu. Průměrná kvalita obrazu na observatoři ESO La Silla činí podle M. Le Louarna aj. 0,8arcsec, zatímco na Cerro Paranal (sídlo VLT) 0,6arcsec - tam už byla ovšem občas naměřena kvalita 0,1arcsec! M. Lloyd-Hart aj. použili ke zlepšení ostrosti hvězdných obrazů u 4,5 m reflektoru MMT v Arizoně adaptivní optiky, využívají umělých hvězd, vytvořených ve vysoké atmosféře Země sodíkovým laserem. Docílili tak při kvalitě obrazu 0,72arcsec úhlového rozlišení 0,51arcsec v infračerveném pásmu K. J. Tonry aj. z MIT však vyvinuli nový typ matice CCD s diagonálním zapojením 15 microm prvků (OTCCD), což umožňuje během pozorování pružně reagovat na neklid obrazu hvězdy v obou souřadnicích. Taková matice překonává snadno jakýkoliv systém adaptivní optiky, neboť místo kmitání optických ploch kmitají výhradně nesrovnatelně lehčí elektrony.
W. Kells aj. přistoupili k významné modernizaci proslulého palomarského pětimetru, když zkonstruovali mnohoobjektový spektrograf a kameru COSMIC s mnohoštěrbinovou aperturní maskou, umožňující naráz zhotovit spektra až 50 objektů do 23 mag, resp. přímé snímky do 26 mag v zorném poli o ploše téměř 10 čtverečních obloukových minut. Kanadsko-francouzský 3,7 m teleskop CFHT dostal loni zatím nejrozměrnější mozaiku 12 matic CCD o úhrnné výměře 8k x 12k pixelů, tj. s geometrickým rozměrem 250x250 mm, což zabezpečuje zobrazení zorného pole o průměru 1deg ! Snímek pak obsahuje 500 MB údajů a za jedinou noc lze získat až 30 takových snímků, čili 15 GB.
Pokrok digitálních detektorů a výpočetní techniky naznačuje, že astronomům se snad již brzo splní blouznivý sen sledovat nepřetržitě všechny výraznější změny na celé obloze. G. Pojmanski zahájil v Las Campanas v Chile pilotní projekt, kdy se v barevném filtru I nejméně pětkrát za noc automaticky sleduje 24 vybraných polí o souhrnné ploše 140 čtv. stupňů kamerou o průměru objektivu 135 mm (f/1,8) ve spojení s maticí CCD 768x512 pixelů. Za první rok uskutečnil 10 milionů měření jasnosti pro 30 tisíc hvězd do 12,5 mag a objevil tak 96 nových proměnných hvězd s periodami kratšími než 20 dnů; z toho 3/4 jsou zákrytové dvojhvězdy.
Podle G. Gomberta a T. Droegeho je taková přehlídka plně v dosahu vyspělejších a movitějších astronomů-amatérů. Projekt amatérské přehlídky oblohy (TASS) běží od podzimu 1996 pod dohledem polského astronoma B. Paczynského ve 14 zemích světa zatím za účasti 150 amatérů, vybavených digitálními kamerami jednotné konstrukce v ceně 1500 dolarů. Dobrovolníci opakovaně snímkují asi 1000 čtverečních stupňů oblohy do 14,5 mag, takže každá kamera získá za hodinu asi 20 MB údajů a během dobré noci až 200 MB, což je třeba jednak pečlivě archivovat a jednak digitálně zpracovat. Pokud se v jedné lunaci podaří pozorovat v průměru v pěti nocích, lze tak úhrnem do roka pořídit 6 milionů měření jasností hvězd s přesností na +/-0,05 mag, a to je prostě úžasný archivní materiál. Zájemci mohou získat podrobné informace na WWW adrese: www.tass-survey.org.
Mezitím započala velkolepá přehlídka vzdálených hvězd, galaxií a kvasarů, vedená americkým astronomem B. Margonem pod označením Sloan Digital Sky Survey (SDSS) pomocí 2,5 m (f/5) specializovaného reflektoru v Apache Point v Novém Mexiku ve výši 2800 m n.m.. Dalekohled pořizuje pětibarevné snímky oblohy do 23 mag kamerou s 24 maticemi CCD o rozměrech 0,4k x 2k pixelů, tj. v zorném pásu o šířce 2,5deg, a nízkodisperzní spektra 30 maticemi 2k x 2k s cílem získat během pěti let provozu fotometrické údaje pro více než 100 milionů objektů a červené posuvy pro milion galaxií a 100 tisíc kvasarů. První světlo prošlo přístrojem v květnu 1998 a Margon odhaduje, že v průběhu přehlídky shromáždí asi 12 TB údajů, takže data se budou zpracovávat ve výpočetním centru obřího urychlovače Fermilab v Chicagu, kde mají s obrovskými objemy měření bohaté zkušenosti. Již na konci roku 1998 se v průběhu přehlídky podařilo objevit kvasar s červeným posuvem z = 5,0, čímž byl překonán předešlý rekord z r. 1991.
Mezitím se vážně uvažuje o výrobě až desetimetrového rtuťového zrcadla, které by výměnou za omezení pozorování na okolí zenitu ušetřilo velké náklady na skleněná zrcadla. Pro daný průměr jsou totiž kapalná zrcadla nejméně o řád levnější a lze je snadno uvést do chodu, sotva do příslušné rotující mísy nalejete na dno trochu rtuti.
Na velký potenciál optických přístrojů budoucnosti poukázali A. Boccaletti aj., když k 1,5 m dalekohledu Observatoře Haute Provence ve Francii připojili systém adaptivní optiky a sám dalekohled vybavili Lyotovým zástinem což neobyčejně zvýšilo rozlišovací schopnost zařízení a prakticky se vyrovnalo rozlišovací schopnosti družice HIPPARCOS. Autoři uvádějí, že jimi navržený skvrnkový koronograf bude schopen zobrazit exoplanetu o 9 řádů méně jasnou než mateřská hvězda během několika hodin měření. Další navíc velmi levnou cestou je dle C. Haniffa metoda aperturního maskování, kdy je velké zrcadlo zakryto maskou s menšími nepravidelně rozmístěnými otvory a výsledný snímek vzniká složením tisíců neobyčejně krátkých expozicí v počítači. Metoda v principu umožňuje rozlišit na Zemi dva svítící body v úhlové vzdálenosti 0,001arcsec. Mezitím však již C. Hummel aj. sestrojili na Námořní observatoři USA prototyp interferometru, napájeného siderostaty v konfiguraci Y s rameny proměnné délce od 19 do 37 m, který vyzkoušeli na těsných dvojhvězdách Mizar A a éta Peg a docílili tak vpravdě neuvěřitelné rozlišovací schopnosti 0,0001arcsec !
Známý francouzský astronomický konstruktér a průkopník optické interferometrie A. Labeyrie však přichází s ještě daleko odvážnějším plánem vybudovat sestavu 27 segmentových dalekohledů OVLA na základně dlouhé 1 km, která by měla naprosto fantastickou rozlišovací schopnost, umožňující např. zobrazit kontinenty na bližších exoplanetách! Labeyrie dokonce spekuluje o kosmických interferometrech se základnami řádu 10^5 km, které by pak dokázaly zobrazit i povrch bližších neutronových hvězd!!
E. Hog aj. zhodnotili přesnost katalogu Tycho, sestaveného z měření poloh a vlastních pohybů více než 990 tisíc hvězd pomocí astrometrické družice HIPPARCOS. Ukázali, že polohy jsou přesné na 0,04arcsec a vlastní pohyby na 0,0025arcsec/rok. Systematické chyby vlastních pohybů nepřesáhly 0,001arcsec/rok. Družice získala pro 20 tisíc hvězd s přesností lepší než 10% a pro 30 tisíc hvězd s přesností lepší než 20%. Projekt GAIA, jehož realizaci kolem r. 2010 nyní ESA zvažuje, by měl docílit obdobných výsledků pro miliony resp. miliardu hvězd!
O zajímavém důsledku znalosti přesných poloh a prostorových vlastních pohybů hvězd z družice HIPPARCOS i z měření radiálních rychlostí referoval J. Tomkin, když spočítal pro nedávnou minulost a blízkou budoucnost časový průběh vzdáleností vůči Slunci pro 13 771 hvězd, které jsou v současnosti blíže než 307 pc. Podle jeho výpočtů se pozorovaná jasnost Síria na pozemské obloze stále zvyšuje, jelikož se Sírius pomalu blíží ke Slunci a nejblíže k němu se octne za 60 tisíc let, kdy jeho jasnost dosáhne -1,64 mag. Podobně alpha Centauri bude -0,99 mag za 28 tisíc let, kdežto Canopus (alpha Car) byl nejblíže Slunci před 3,1 miliony let, kdy zářil jako hvězda -1,86 mag. Vůbec největšího lesku -3,99 mag však dosáhla hvězda epsilon CMa před 4,7 miliony let, kdy se přiblížila ke Slunci na 10,4 pc.
H. Walkerová shrnula činnost mimořádně úspěšné infračervené družice ISO, vypuštěné ESA koncem r. 1995 raketou Ariane 4 na protáhlou dráhu s přízemím 1000 km a odzemím 70 800 km. Družice skončila svou činnost po vyčerpání zásoby chladiva 8. dubna 1998 a za 28 měsíců vědeckého provozu vykonala 26 tisíc pozorování, uložených v archivu o objemu 1 TB. Celý archiv bude zpřístupněn vědecké veřejnosti patrně počátkem r. 2002, ale první data jsou postupně k mání už nyní. Družice pokryla snímky a spektry 17% oblohy v širokém infračerveném pásmu 2,4 -- 240 microm. Hlavní objevy se týkají rozložení prachu a některých molekul ve sluneční soustavě, Galaxii i ve vzdáleném vesmíru, ale to nejlepší je zřejmě ještě před námi, neboť důkladná prohlídka archivu pozorování jistě přinese ještě mnohá nečekaná překvapení.
Vlajková loď americké kosmonautiky Hubblův kosmický teleskop pokračoval velmi úspěšně v činnosti vybaven přístroji nové generace STIS a NICMOS, byť NICMOS musel pro spotřebování zásoby tuhého dusíku koncem r. 1998 dočasně přerušit provoz. Archiv HST obsahoval koncem roku již téměř 6 TB údajů a 150 tisíc snímků. Externí uživatelé archivu využijí denně alespoň 20 GB. V říjnu 1998 se s úspěchem uskutečnil s napětím očekávaný projekt jižního hlubokého snímkování HDF-S v souhvězdí Tukana pomocí všech hlavních přístrojů HST. Podle D. Leckrona aj. dostane HST v r. 2002 novou širokoúhlou kameru s velkým množstvím filtrů pro spektrální obor 200 -- 1000 nm a nový spektrograf COS. Pokud vše dobře dopadne, počítá se s provozem HST na oběžné dráze až do r. 2010.
Americká NASA mezitím již konkretizovala plány na vybudování kosmického teleskopu příští generace (NGST), jenž by měl vypuštěn jednorázovou raketou již v květnu r. 2007 s výhledem na 10 let automatické činnosti bez možnosti oprav. V porovnání s HST má jít o přístroj podstatně levnější (náklady se odhadují na půl miliardy dolarů) a tudíž i pětkrát méně hmotný než HST (pouhé 2,8 t). Dalekohled s průměrem zrcadla 8 m má být optimalizován pro blízké infračervené pásmo a R. Angel aj. navrhují toto pásmo ještě rozšířit prostým chlazením přístroje na teplotu 50 K.
Radioteleskop s největší sběrnou plochou v Arecibu na ostrově Portoriko byl již potřetí ve své čtyřicetileté historii modernizován nákladem 27 milionů dolarů. Jelikož primární 305 m reflektor je kulový, přístroj vykazuje velkou sférickou aberaci, jež se až dosud řešila pohyblivými prvky v ohnisku. Nyní byl v ohnisku ve výši 135 m nad primárním reflektorem zavěšen dvouprvkový sekundární reflektor typu Gregory, uzavřený v 90 t radomu. Přístroj byl po několikaleté rekonstrukci znovu uveden do chodu v dubnu 1998 a umožňuje nyní měření v širokém frekvenčním pásmu od 300 MHz do 30 GHz (vlnové délky od 1 m do 10 mm). Analogický přístroj s dvojnásobně větší plochou chce nyní podle Y. Qiua vybudovat Čína v rozsáhlé krasové propadlině, jež dovolí vestavět pevný paraboloid o průměru plných 500 m se světelností 0,5. Paraboloid bude tvořen 1100 šestiúhelníkovými kovovými panely o hraně 10 m, jež bude možné během pozorování naklápět s krokem po 1 mm. Přístroj je navržen pro frekvenční pásmo 0,2 -- 5 GHz.
Mezitím Spojené státy uvedly se čtyřletým zpožděním do chodu největší plně pohyblivý radioteleskop v Green Banku náhradou za 92 m parabolu, jež se zhroutila vinou únavy materiálu v listopadu 1988. Nový radioteleskop v ceně 75 milionů dolarů má eliptický tvar reflektoru o rozměrech 100 x 110 m. Kovové panely reflektoru jsou nastavitelné s přesností na 0,1 mm, takže radioteleskop může pracovat až do vlnové délky 3 mm (frekvence 100 GHz). Indové dokončili stavbu největší anténní soustavy světa pro pásmo metrových vln GMRT poblíž osady Khodad, 150 km východně od Bombaje a 80 km jižně od univerzitního centra v Pune. Soustava se skládá z 30 parabol o průměru 45 m, které jsou namontovány na pevných pilířích v klasickém uspořádání Y na teritoriu o průměru 25 km, s vyšším soustředěním antén v okolí průsečíku ramen Y. Soustava pracuje v pásmu 150 -- 1500 MHz (0,2 -- 2 m) a její úhrnná sběrná plocha je třikrát větší než u známé americké antény VLA v Socorru.
V radiovém pásmu se rozbíhá stavba unikátní anténní soustavy pro pásmo milimetrových vln LSA se sběrnou plochou 10 000 m^2 v poušti Atacama v Chile v nadmořské výšce 5 000 m. Očekává se, že nový přístroj bude schopen po uvedení do chodu pozorovat objekty s kosmologickým červeným posuvem až z = cca. 20!
Loni počátkem prosince bylo konečně otevřeno i submilimetrové pásmo elektromagnetického záření vypuštěním 300 kg družice SWAS. Družice startovala pomocí rakety Pegasus, kterou do výšky 12 km vyneslo letadlo L-1011. Družice obíhá po kruhové dráze ve výši 600 km nad Zemí a sleduje pásmo 486 -- 556 GHz (0,54 -- 0,62 mm).
Svým způsobem světový rekord zaznamenali čeští odborníci z Ústavu fyziky atmosféry AV ČR, když počátkem května 1998 oživili družici Magion 5, určenou k výzkumu zemské magnetosféry a ionosféry, plných 20 měsíců po závadě, k níž došlo po jejím vypuštění 30. 8. 1996 vinou chybných informací o stavu akumulátoru družice, které jim předali ruští technici. Po celou tu dobu se pracovníci ÚFA snažili s družicí navázat spojení, což se jim vskutku podařilo, když se konečně sluneční panely natočily kolmo ke Slunci a počaly dobíjet palubní akumulátory.
Do jisté míry podobný problém řešili v průběhu roku američtí i evropští technici při obnově funkce vynikající sluneční družice SOHO, s níž ztratili spojení po dezorientaci družice počátkem léta 1998. Záchranu družice lze považovat za velkolepý úspěch telekomunikační i astronomické techniky, když do záchranných prací byly zapojeny radioteleskopy DSN po celém světě i radar v Arecibu. To umožnilo počátkem srpna obnovit nejprve jednosměrnou a posléze i obousměrnou komunikaci s družicí a ohřát zmrzlé palivo, takže během srpna se podařilo hrozící ztrátu družice odvrátit. Po reorientaci družice v polovině září se během dvou měsíců podařilo postupně oživit všech 12 přístrojů na palubě družice, která předala na Zemi od února 1996 úhrnem již na 2 miliony snímků Slunce a celkem 1 TB dat.
Američtí odborníci z NASA uveřejnili v r. 1998 také výsledky zpracování měření z aparatury ORFEUS-SPAS II, umístěné na 10 dnů koncem r. 1996 na palubě raketoplánu a pracující v daleké ultrafialové oblasti v pásmu 39 -- 122 nm. Celkem bylo zaměřeno 105 zdrojů a patrně nejzajímavějším výsledkem pozorování je zjištění, že Měsíc má řiďounkou atmosféru s koncentrací pouhých 2 biliónů částic v krychlovém metru. Poněkud užší spektrální rozsah 90 -- 120 nm má mít nová družice FUSE se zrcadlem o průměru 0,64 m, jež bude startovat v r. 1999.
Velmi dobře si vede nová sluneční družice TRACE, vypuštěná raketou z letadla na polární dráhu v dubnu 1998. laciná družice v ceně 49 milionů dolarů pořídila do konce roku na 700 tisíc jedinečných snímků vnějších vrstev Slunce s dosud nejlepším časovým i úhlovým rozlišením, přičemž pozorovací data jsou okamžitě po základním zpracování veřejně přístupná.
Koncem září 1998 byla mimořádně úspěšná německá rentgenová družice ROSAT omylem namířena na Slunce, což zničilo některé citlivé detektory družice a prakticky tak ukončilo její aktivní životnost trvající přes osm roků, ačkoliv plán hovořil pouze o 20 měsících. Do konce roku však ještě družice pracovala v omezeném režimu a sledovala například pozůstatek po výbuchu supernovy 1987A ve Velkém Magellanově mračnu.
Během roku probíhaly poslední v NASA přípravy na vypuštění obří rentgenové družice AXAF, jež je v pořadí třetí velkou astronomickou družicí (po HST a Compton). Družice o hmotnosti přes 5 t a délce tubusu 14 m bude stát 2 miliardy dolarů. Má mít o řád lepší úhlovou rozlišovací schopnost a navíc má být až o dva řády citlivější než nejlepší dosavadní rentgenové družice. V březnu 1998 proběhly úspěšně její vibrační zkoušky v akustické komoře. Koncem roku byla družice na základě veřejného konkursu, jehož se účastnilo na 6000 přispěvatelů z celého světa, přejmenována na Chandra, což byla přezdívka významného amerického astrofyzika indického původu a nositele Nobelovy ceny za fyziku z r. 1983 S. Chandrasekhara (1910-1995).
Poslední z velkých družic této série SIRTF v hodnotě 460 milionů dolarů je určena pro výzkum v daleké infračervené oblasti spektra. Její primární zrcadlo má mít průměr 0,85 m a bude chlazeno na 5,5 K. Družice má být vynesena raketou Delta koncem r. 2001 a bude pracovat v kosmu po dobu snad až 5 let.
Družici Chandra má do jisté míry konkurovat evropská rentgenová družice XMM, jejíž vypuštění se plánuje na počátek r. 2000, a která má mít v porovnání s AXAF větší sběrnou plochu, ovšem za cenu horšího úhlového rozlišení. Evropská agentura ESA dále chystá velmi výkonnou družici INTEGRAL pro pozorování kosmických zdrojů záření gama, kterou by měla vynést ruská raketa Proton na jaře 2001.
Výhodnou alternativu k stále velmi nákladným umělým družicím se patrně stanou vysokotlaké nepilotované aerostaty, jejichž prototyp vypustila NASA na vánoce 1997. Celý balón o průměru 100 m s nezbytným technickým zázemím totiž stojí pakatel - 1 milion dolarů a je schopen vynést do výšky 35 km aparaturu o hmotnosti 1,3 t, která tam může nerušeně pracovat až po 100 dnů, takže během té doby aerostat i vícekrát obletí zeměkouli.
V polovině února předehnala sonda Voyager 1 starší sondu Pioneer 10, když dosáhla vzdálenosti 70 AU od Slunce. V této vzdálenosti se Slunce jeví 5000krát slabší než na Zemi a zpoždění signálů při komunikací se Zemí dosahuje 9,6 h. Sonda startovala se Země počátkem září 1977, plných 5,5 roku po Pioneeru 10, jenž ovšem letí prostorem právě opačným směrem než Voyager 1, který směřuje k rozhraní souhvězdí Hadonoše a Herkula. Spojení s Pioneerem 10 oficiálně skončilo 31. března 1997, ale občas se ještě daří zachytit signál 1 W vysílače, neboť na palubě sondy dosud pracuje Geigerův-Müllerův čítač kosmického záření. Odhaduje se, že Voyager 1, který je od této doby vůbec nejvzdálenějším umělým lidským výtvorem a vzdaluje se nyní od Slunce rychlostí 17,4 km/s, projde heliosférou v r. 2002 a dosáhne heliopauzy kolem r. 2008. Počítá se, že spojení s touto sondou a také s malinko pomalejším (15,9 km/s) Voyagerem 2 se podaří udržovat nejméně do r. 2020, neboť vysílače sondy pracují s výkonem 20 W a v palivových nádržích korekčních motorů je dosud kolem 33 kg paliva.
Počátkem roku překročila kosmická sonda Ulysses opět rovinu slunečního rovníku a od té chvíle směřuje k jižnímu pólu Slunce. V létě pak ukončila první úplný oblet Slunce v periodě 7,5 roku, takže celkem urazila již 3,8 miliardy km. Počátkem ledna 1998 byla raketou Athena II vypuštěna kosmická sonda Lunar Prospector, určená k zevrubnému studiu Měsíce. Od března zahájila mapování Měsíce i měření jeho gravitačního pole na mírně eliptické dráze ve výškách od 88 do 112 km nad povrchem. Koncem ledna 1998 proletěla ve výší 536 km nad Zemí kosmická sonda NEAR, aby tak nabrala rychlost (a pořídila kontrolní záběry Antarktidy) při plánovaném letu k planetce (433) Eros. Díky odrazu slunečního světla od panelů sondy ji pozorovatelé ve východní Kanadě mohli na 20 s zahlédnout očima jako hvězdu 3 mag. Sonda měla přejít na parkovací dráhu u planetky po brzdícím manévru 20. prosince, ale vinou nesprávně nastavených tolerancí akcelerometrů se raketový motor po jediné sekundě chodu samočinně vypnul a hrozilo vážné nebezpečí, že sonda bude nenávratně ztracena.
Naštěstí odvedli programátoři NASA naprosto jedinečnou práci, když dokázali během 12 h přepsat celý navigační program a po nutné kontrole vyslali příslušné povely k sondě 8 minut předtím, než vypršela možnost sondu zachránit. V předvečer Štědrého dne tak dopadla nadílka NASA jedinečně. Sonda proletěla ve vzdálenosti 4100 km od planetky rychlostí 1 km/s, pořídila 1100 multispektrálních snímků s rozlišením až 500 m a měřila i magnetické pole. Nový manévr dne 3. ledna 1999, při němž hlavní motor sondy pracoval po dobu 24 minut, zvýšil její rychlost o 939 m/s, což přivede sondu v polovině února r. 2000 zpět k Erotovi a pokud se tentokrát brzdící manévr zdaří, bude projekt definitivně zachráněn.
Koncem dubna 1998 proletěla kosmická sonda Cassini ve výšce pouhých 300 km nad Venuší, aby tak získala přídavnou rychlost pro cestu k Saturnu. V červenci 1998 zamířila k Měsíci japonská sonda Planet-B, jež obletěla Měsíc koncem září a znovu v polovině prosince, aby se po průletu kolem Země 20. 12. 1998 ve výši 1000 km vydala na dlouhou pouť k Marsu jako první japonská kosmická sonda vůbec. Manévr se však zdařil jen zčásti, takže proti původnímu plánu sonda, přejmenovaná přitom na Nozomi (jap. naděje), nedoletí k Marsu během necelých 11 měsíců, ale až v r. 2003. Japonsko se tak stává teprve třetí zemí na světě, jež vypustila kosmickou sondu, doslova s odřenými zády. Na palubě sondy se nachází 14 přístrojů, zhotovených v pěti státech a určených pro podrobné zkoumání vlastností Marsovy atmosféry po dobu dvou let.
Během prosincového startovního okna vypustila NASA kosmickou sondu Mars Climate Orbiter, jež se měla usadit na oběžné dráze kolem Marsu v říjnu 1999; sonda však při příletu k planetě ztroskotala vinou používání rozdílných soustav fyzikálních jednotek u subdodavatele navigačního systému a v JPL. Koncem října odstartovala se Země sonda Deep Space 1, na jejíž palubě se nachází prototyp iontového motoru. Ten byl poprvé zažehnut 10. listopadu 1998, ale po necelých 5 minutách provozu se samovolně zastavil. Opakovaný start se však vydařil; ionty xenonu byly v magnetické komoře urychlovány až na 28 km/s a výkon motoru se podařilo postupně zvyšovat z 0,5 až na 1,3 kW. Když shrneme technické problémy zmíněných astronomických sond a družic, téměř se zdá, že se spolehlivost kosmonautiky spíše snižuje. Bude však ještě hůř, neboť podle loňských údajů se zdvojnásobilo riziko srážky družic s kosmickým smetím, zejména proto, že 95% nebezpečných úlomků na oběžných drahách kolem Země je tak malých, že je nelze ani opticky ani radarem zaznamenat. Střet s úlomky představuje nyní pro posádky raketoplánů větší riziko, než samotný start a přistávací manévr.
Podle R. Cabanaca aj. používá NASA pro sledování kosmické tříště rotujícího rtuťového zrcadla o průměru 3 m, jež je vybaveno 20 úzkopásmovými filtry v pásmech 500 -- 950 nm. V r. 1996 tak sledovali celkem 18 tisíc úlomků, dosahujících 10 -- 19 mag v oboru V. Velkou nelibost vzbudil také ruský pokus Znamja-2,5 s instalací reflektoru o průměru 25 m na kosmické stanici Mir, jenž se uskutečnil v listopadu 1998 s cílem ozářit noční oblohu nad řadou evropských i kanadských měst "umělým úplňkem". Proti pokusu protestovala jak Mezinárodní astronomická unie tak britská Královská astronomická společnost, ale technicky se pokus naštěstí nezdařil.
Podobně mají radioastronomové vážné problémy se sítí 66 družic pro spojení s mobilními telefony Iridium, která používá pro spojení se zemí frekvence 1,62 GHz, bezprostředně sousedící s důležitým pásmem sledování mezihvězdného hydroxylu na frekvencích kolem 1,61 GHz. Již v r. 1991 věděli technici firmy Motorola, která síť provozuje, že vysílače budou zčásti vyzařovat přímo v radioastronomickém pásmu a to způsobuje, že 8% pozorovacího času pozemních observatoří je nyní zcela zahlušeno silným parazitním signálem těchto družic. Počátkem r. 1998 uzavřela firma Motorola dohodu s radioastronomickou observatoří v Arecibu, že v nočních hodinách na Portoriku sníží výkon příslušných družic tam přelétajících na 1/30 nominální hodnoty, ale i to jsou stále ještě velmi silné signály na úrovni 160 Jy! K významnému zlepšení neutěšené situace má dojít až od r. 2007, kdy budou družice Iridium nahrazeny novou generací komunikačních družic. Iridium však zlobí i optické astronomy, jelikož ploché antény o výměře 1,6 m^2 velmi dobře odrážejí sluneční světlo a vrhají na zem "prasátka", pozorovatelná jako několikasekundové záblesky až -9 mag. Antény dokonce odrážejí i světlo Měsíce, byť tyto záblesky jsou na hranici viditelnosti očima. Předpovědi slunečních záblesků lze nalézt na internetu: (www.heavens-above.com/satvis).
Od vzniku kosmonautiky v říjnu 1957 uplynulo teprve 40 roků a za tu dobu se do kosmu dostalo 4923 těles, z toho 62% vypustil SSSR resp. Rusko a 28% USA. Počátkem r. 1998 se na oběžných drahách nacházelo 2466 těles, z toho 1362 sovětských/ruských a 714 amerických. Při 203 pilotovaných letech se ve vesmíru pohybovalo celkem 365 astronautů, z toho 232 amerických a 86 ruských, přičemž 11 astronautů během letu zahynulo. Zajisté nejslavnějším astronautem roku se stal americký senátor a kosmický veterán John Glenn, který po dlouhé přestávce vzlétl k devítidennímu pobytu v kosmu na palubě raketoplánu Discovery koncem října 1998, kdy mu bylo již 77 let. Američané si tak připomněli jednak 40. výročí vypuštění první americké umělé družice Explorer-1 v únoru 1958 a jednak založení NASA 1. října 1958.
T. Totani aj. studovali citlivost současných neutrinových detektorů na vzplanutí blízkých supernov a ukázali, že těmto detektorům prakticky nemůže uniknout žádná supernova do vzdálenosti 10 kpc a i vyhlídky na zachycení gravitačního zhroucení hmotných hvězd - zárodků supernov II. typu - do vzdálenosti 50 kpc jsou velmi příznivé. V květnu 1998 byl po 8 letech příprav konečně uveden do chodu detektor slunečních neutrin v Sudbury v Kanadě, jenž se nachází v niklovém dole Inco Creighton v hloubce 2000 m pod zemí a je tvořen kulovou 12 m akrylovou nádobou, obsahující 1000 t těžké vody obklopenou 10 000 fotonásobiči a 7000 t obyčejné vody kvůli stínění, takže je v principu schopen od sebe odlišit neutrina všech tří typů. Těžká voda v hodnotě 300 milionů dolarů byla zapůjčena kanadskou Komisí pro atomovou energii a bude vrácena po skončení experimentu, zatímco vlastní výlohy na aparaturu dosáhly 70 milionů dolarů.
H. Wang navrhl laboratorní xenonový detektor pro hypotetické slabě interagující částice skryté hmoty vesmíru, nazývané zkratkou WIMP. Částice by měly při interakci ve zkapalněném xenonu světélkovat a podle teoretických odhadů by 100 kg detektor mohl zachytit jednu částici WIMP nejpozději za 1000 dnů, ale v optimistické variantě třeba i desetkrát denně.
V uplynulém období zemřeli (r. 1998, pokud není uvedeno jinak) mimo jiné Ivan Atanasijevič (*1919; sluneční fyzika), Olin Eggen (*1919; hvězdné populace), Franz Kahn (*1926; kosmická dynamika plynů), William Markowitz (*1907; zemská rotace a časomíra), Andrew Michalitsianos (1947-1997; výzkum Slunce a symbiotických hvězd), Frederik Reines (*1918; Nobelova cena za experimentální důkaz neutrin v r. 1956 a spoluautor detekce neutrin ze supernovy 1987A), Alan Shepard (*1923; první americký astronaut, velitel Apolla 14), Victor Szebehely (1921-1997; nebeská mechanika), Frank Wood (1915-1997; zákrytové dvojhvězdy) a Charles Worley (1935-1997; ředitel Námořní observatoře USA a specialista na vizuální dvojhvězdy).
Národní medaile USA za vědu byla udělena Georgi Wetherillovi za významné práce z oboru kosmogonie sluneční soustavy, teorie chaosu a výzkumy komet, planetek a meteoritů. Manželé Eugen a Carolyn Shoemakerovi obdrželi Watsonovu medaili Národní akademie věd USA za objevy 800 planetek a 32 komet. Medaili Bruceové Pacifické astronomické společnosti získal za celoživotní dílo Donald Lynden-Bell, mj. za důkaz, že v jádrech galaxií se nacházejí supermasivní černé díry. Barringerovu medaili Meteoritické společnosti dostal Thomas Ahrens za práce o impaktech planetek a Boris Ivanov. Janssenovu cenu Francouzské astronomické společnosti obdržel Serge Koutchmy za výzkumy sluneční koróny. Herschelova medaile britské Královské astronomické společnosti připadla Gerrymu Neugebauerovi za průkopnické práce v rozvoji infračervené astronomie. Stuart Taylor dostal Leonardovu medaili meteoritické společnosti za příspěvek k teorii vzniku Měsíc a další planetologické práce. Barry Lasker se stal nositelem van Biesbrockovy ceny Americké astronomické společnosti za svůj podíl na sestavení prvních digitálních hvězdných katalogů a cena B. Tinsleyové téže Společnosti připadla Robertu Williamsovi, bývalému řediteli Ústavu pro kosmický teleskop a autorovi projektu Hubblova hlubokého pole (HDF). Ceny Edgara Wilsona za amatérské objevy komet byly uděleny P. Williamsovi, R. Tuckerovi, M. Jagerovi, J. Tilbrookovi, K. Korlevičovi, M. Juričovi a S. Leemu.
S. Hawking přednášel v Bílém domě presidentu Clintonovi o unitární teorii a celá událost byla souběžně vysílána do sítě internetu. V průzkumu nejvýznamnější osobnosti britské historie II. tisíciletí zvítězil W. Shakespeare, zatímco I. Newton byl až na pátém místě, hned za C. Darwinem.
Novou generální ředitelkou Evropské jižní observatoře (ESO) se stala francouzská astronomka C. Césarská. Odcházející generální ředitel ESO v Chile R. Giacconi shrnul změny, k nímž na observatoři došlo v průběhu posledních desetiletí. V letech 1962-80 byl hlavním přístrojem ESO klasický 3,6 m teleskop, ale pak přišly inovace jednak v podobě 3,5 m teleskopu nové generace NTT a jednak balíku programů pro zpracování dat MIDAS. Poslední dekáda je pak již zcela ve znamení projektu obřího složeného dalekohledu VLT na Cerro Paranal. Jeho zrcadla jsou velmi tenká (menisky mají tloušťku pouhých 0,17 m při průměru zrcadel 8,2 m; tj. hmotnost zrcadel činí jen 20 t) a vybavená již vyzkoušeným systémem aktivní optiky.
Až dosud vedly v oboru optických zařízení Spojené státy, a to spíše díky soukromým mecenášům (Caltech, Carnegie Inst., Texas) než zásluhou státních dotací. Přepočteno dle sběrné plochy teleskopů (počítají se pouze zrcadla s průměrem alespoň 2 m) mají soukromé americké observatoře k dispozici 401 m^2 "přesného skla" a státní hvězdárny dalších 110 m^2. Naproti tomu evropské hvězdárny se krčí vzadu s pouhými 83 m^2 a jedině ESO konkuruje se svými 223 m^2. Ovšem po dokončení VLT počátkem XXI. stol. se evropský podíl zvýší o 201 m^2 na 424 m^2, což je vskutku významné zlepšení, citelně snižující americký náskok. Kromě toho, jak upozornil C. Macilwain, americké stroje v soukromých rukou poměrně rychle zastarávají, jelikož se nemohou ucházet o státní podporu na inovace. S příchodem nových strojů se mění i styl astronomických pozorování, takže se zvyšuje podíl služebních pozorování (bez přítomnosti autorů pozorovacího programu), dálkových ovládání přístroje v Chile z počítače v Evropě a programování pozorování podle okamžitého stavu kvality obrazu.
Čeští a slovenští astronomové oslavili v dubnu 1998 sté výročí založení naší největší hvězdárny v Ondřejově u Prahy dvoudenním seminářem na hvězdárně, vydáním reprezentativní publikace o historii observatoře a otevřením Šafaříkova muzea v historických objektech hvězdárny. Světová astronomická obec zaznamenala též 75. výročí založení Úřadu pro astronomické telegramy IAU, jenž sídlil v letech 1923- 1965 v Kodani, odkud se pak přestěhoval do americké Cambridge. Po dobu posledních 30 let je šéfem Úřadu známý americký astronom britského původu Brian Marsden (ten se jako filmový hrdina "David Marsden" dostal i do známého amerického filmu Armageddon, když se podílel na natáčení jako odborný poradce). Do Cambridge se před 20 lety přemístila i centrála pro cirkuláře IAU o planetkách z observatoře v Cincinnati. Tato centrála vydala jen r. 1997 zprávy o pozorování 3000 nových planetek (7x více než r. 1990 a 65krát více než r. 1970) a objevu 163 supernov (2x více než r. 1996). Dr. Marsden při jubilejním vzpomínání specificky vyzdvihl spolupráci Úřadu se dvěma českými týmy (Kleť a Ondřejov) zvláště při ověřování hlášení o nových planetkách a kometách. Kanadští astronomové si v květnu 1998 připomněli 80. výročí zahájení provozu 1,8 m Plaskettova dalekohledu na DAO ve Victorii, tehdy jednoho z největších dalekohledů světa. Díky technickým inovacím se dalekohled, užívaný převážně pro hvězdnou spektroskopii, neuvěřitelně zlepšil. Zatímco nejstarší spektra s relativně nízkou disperzí byla pořizována hranolovým spektrografem, moderní mřížkové spektrografy vybavené maticemi CCD dokázaly u téhož přístroje zkrátit expoziční časy o plné čtyři řády, resp. pozorovat objekty o 10 mag slabší než v r. 1918.
Loni v červnu uplynulo právě půl století od zahájení provozu 5,1 m Haleova teleskopu na Mt. Palomaru, jenž se následně stal klíčovým přístrojem pozemní astronomie, fakticky nepřekonaným až do nástupu Keckových desetimetrů v devadesátých letech XX. století. Dalekohled se díky technickým vylepšením stále těší výtečnému zdraví a přináší mnohé prvořadé objevy. Autorem ambiciózního projektu se stal v třicátých letech XX. století proslulý americký astronom G. Hale, jenž byl rovněž otcem největšího refraktoru světa - 1,01 m dalekohledu Yerkesovy hvězdárny, jenž zahájil provoz již před 101 lety a rovněž je dosud vědecky využíván.
Novým šéfem prestižního Ústavu pro kosmický teleskop v Baltimore v USA byl v září 1998 jmenován Steven Beckwith, jenž vystřídal ve funkci Roberta Williamse. Ústav, zřízený v r. 1983, se záhy stal jedním z nejvýznamnějších světových astronomických center a zaměstnává v současné době 470 lidí, z toho 143 vědeckých pracovníků. Jak známo, hlavním úkolem Ústavu je řízení vědeckého provozu HST, kterýžto úkol nominálně skončí r. 2010. Ústav však bude pokračovat, jelikož byl vybrán jako řídící pracoviště pro budoucí kosmický dalekohled NGST, jenž by měl dle plánu odstartovat v r. 2007 a fungovat nejméně 10 let. Mezi automatizovanými přehlídkovými dalekohledy si vynikající postavení vydobyl metrový dalekohled NEAT, který se nachází na letecké sledovací stanici USA v kráteru vyhaslé sopky Haleakala na Havajských ostrovech v nadmořské výši 3000 m. Je vybaven rozměrnou maticí CCD, která vykreslí zorné pole o ploše 2,6 čtverečního stupně. Během jasné noci tak přístroj třikrát snímkuje 1000 čtv. stupňů oblohy do 19,5 mag v oboru V. Do dubna 1998 prohlédla aparatura již 26000 čtv. stupňů a zaznamenala celkem 23000 planetek, z toho 28 nových křížičů Země. Další dva shodné přístroje mají být postupně umístěny i na zahraničních sledovacích stanicích amerického letectva, takže lze očekávat, že tato síť najde během 20 let 90% křížičů Země s rozměrem nad 1 km. Podle statistiky pozorování přesných poloh komet se jihočeská observatoř na Kleti umístila v letech 1993-96 na prvním místě v Evropě a pátém na světě. Archiv observatoře, založený před 30 lety, obsahuje nyní bezmála 10 000 snímků komet, ale hlavně planetek. Zatímco v prvních desetiletích provozu observatoře se používalo klasických astronomických fotografických emulzí firem ORWO a Kodak, od poloviny 90. let se na hvězdárně uplatňují matice CCD, které dovolují zachytit objekty 20 mag již za 2 min expozice. Není divu, že produktivita práce i tempo objevování nových planetek na Kleti stále roste a díky tomu též přibývá v pojmenování planetek českých i slovenských jmen (viz též planetky.astro.cz).
Při rekonstrukci proslulé Einsteinovy sluneční věže v Postupimi v Německu vypukl počátkem ledna 1998 požár, který tuto významnou kulturní památku značně poškodil. Prakticky současně poničilo lokální tornádo soukromou hvězdárnu v Selsey v jižní Anglii známému britskému popularizátorovi astronomie P. Moorovi, zatímco majitel vyvázl bez pohromy, když nic netuše v té době obědval v nedaleké restauraci. Připomeňme ještě, že právě před třičtvrtěstoletím vynalezli optici firmy Carl Zeiss v Jeně projekční planetárium, jež bylo poprvé předvedeno v Mnichově v říjnu 1923. První veřejně přístupné planetárium pak bylo otevřeno o dva roky později v Berlíně.
Rozdíl mezi mezinárodním atomovým časem TAI (užívaným hlavně fyziky a astronomy) a koordinovaným světovým časem UTC (z něhož vychází světový systém občanského času) se podle dohody mění skokem po celistvých sekundách. Předposlední změna nastala 30. června 1997 a poslední 31. prosince 1998, kdy zmíněný rozdíl vzrostl na +32 s. Příští změnu vložením přestupné sekundy lze očekávat až v r. 2001. Terestrický čas TT užívaný při výpočtu geocentrických efemerid, se k poslednímu zmíněnému datu lišil od času UTC o 64,184 s. V současné době se rychlost rotace Země mění v průběhu roku tak, že nejpomalejší je v dubnu a nejrychlejší v červenci.
Počátkem roku 1998 nastala dle M. Feissela a F. Mignarda významná změna ve vztažných souřadných soustavách v astronomii užívaných, když klasický astrometrický katalog FK5 byl nahrazen katalogem nové generace ICRS. Pacifická astronomická společnost vydala digitální atlas celé hvězdné oblohy na 102 kompaktních discích, obsahující červené snímky I. palomarského fotografického atlasu a Katalogu ESO. Celou kolekci v ceně 2500 dolarů si lze objednat na elektronické adrese: catalog@aspsky.org . Ještě v polovině století se astronomové hmoždili s numerickými výpočty v nejlepším případě za pomocí mechanických či elektromechanických kalkulaček a tak pro usnadnění výpočtů hojně používali logaritmických tabulek. Jeden z klasiků astronomického počítání americký astronom a matematik S. Newcomb si již v r. 1881 s údivem povšiml, že stránky logaritmických tabulek používané na jeho katedře nejsou ohmatané stejnoměrně; nejvíce zašpiněná byla stránka tabulek pro čísla počínající jedničkou, o něco méně pro čísla počínající dvojkou atd. a nejméně pro čísla počínající devítkou. Newcomb z toho odvodil zákon logaritmického výskytu dekadických číslic v dostatečně velkých náhodných souborech vícemístných čísel a práci publikoval v odborném matematickém časopise, kde však zapadla. Až v r. 1938 opět na základě nestejné ohmatanosti stránek v logaritmických tabulkách dospěl ke stejném výsledku americký fyzik F. Benford. Pravděpodobnost P výskytu dekadické číslice d na prvním platném místě čísla je dána výrazem P = log (1 + 1/d), takže jednička se tam ocitá téměř 2x častěji než dvojka a 6x častěji než devítka!
Dnes už by se něco takového stěží podařilo empiricky odhalit, jelikož u klapek počítačové klávesnice pořadí jejich stisknutí z ohmatanosti nepoznáte. Nicméně zmíněný Newcombův-Benfordův zákon, který se v obecné podobě týká i výskytu číslic na druhém i dalších platných místech čísel, má podle T. Hilla právě v digitální éře nejméně dvě zajímavé aplikace. Pokud totiž sestrojíme procesor počítače tak, že s tímto efektem počítá, dostaneme pro danou konfiguraci rychlejší stroj. Za druhé, jestliže daňoví poplatníci fixlují při vyplnění daňových přiznání, patrně volí čísla tak, aby se jednotlivé cifry vyskytovaly na platných místech náhodně, tj. stejnoměrně. Pokud si tedy k vlastní škodě nepřečtou Žeň objevů 1998 a zejména pokud neumějí česky, tak prostě nemají šanci. Jejich neznalost totiž umožňuje finančním kontrolorům vytipovat osoby, jimž se pak berní úřad pořádně podívá na zoubek.
Astronomové, kteří zajisté nemají s vyplňováním daňových přiznání žádné problémy, si připomněli 90. výročí pádu proslulého tunguzského meteoritu mezinárodním sympoziem, jež se konalo na přelomu června a července 1998 v Krasnojarsku a jež bylo spojeno s exkurzí do oblasti epicentra. V Koninkách v Polsku se v červenci konalo 4. sympozium o projektu celozemského teleskopu, čímž se myslí mezinárodně koordinovaná pozorování dohodnutých objektů standardními přístroji po celé zeměkouli. Projekt vznikl počátkem devadesátých let a spolupracuje na něm přes 50 astronomů z 18 zemí.
Počátkem září se v Praze uskutečnila společná X. evropská a národní astronomická konference JENAM 98, o níž však již Kozmos přinesl podrobnou informaci (roč. 29 (1998), č. 6, str. 36). Redakce známého populárně-vědeckého astronomického časopisu Sky and Telescope oznámila, že v květnu 1998 dosáhl úhrnný počet stran časopisu impozantního čísla 50 tisíc. Měsíčník začal vycházet v listopadu 1941 a první desetitisícovku stran dokončil r. 1963, ale druhou již r. 1975. Hranici 30 tisíc překročil v létě 1984 a 40 tisíc koncem r. 1991. Pokud bude zrychlený trend obdobně pokračovat, tak 60 tisíc stran dosáhne S&T již r. 2003 a stotisícovku někdy v r. 2021.
H. Abt shrnul údaje o růstu hlavních mezinárodních astronomických časopisů za léta 1960-96. Největší publikační rozmach proběhl v letech 1960-1975, kde rozsah časopisů rostl exponenciálně s ročním přírůstkem 11%; od té doby se tempo exponenciálního růstu snížilo na 6% ročně. Zatímco v r. 1960 byla průměrná délka vědecké práce pouze 6 stran, do r. 1990 stoupla na dvojnásobek. Příčinou publikační exploze v astronomii je skutečnost, že přibývá tvůrčích pracovníků v oboru, neboť individuální produktivita se za celou dobu nezměnila. Člen Americké astronomické společnosti publikoval v celém sledovaném intervalu stále v průměru 0,4 práce ročně.
V. Trimbleová a L. McFadden identifikovali nejvytrvalejší autory mezi astronomy, především A. Cousinse, jenž publikuje astronomické práce již po dobu 72 let, dále pak známého slunečního fyzika C. G. Abbotta, jenž uveřejnil svou první práci v 27 letech, ale svou poslední až v 95 letech (zemřel ve věku 101 let). Těsně v patách mu je americký astrofyzik německého původu a nositel Nobelovy ceny z r. 1967 Hans A. Bethe, jenž svou první práci uveřejnil ve 26 letech a stále ještě publikuje. Za zmínku zajisté stojí též irský astrofyzik estonského původu Ernst J. Öpik, který během 65 let aktivní publikační dráhy (dožil se 92 let) uveřejnil 1094 (!) prací (a k tomu složil 16 klavírních koncertů). Mimochodem, ve výročním přehledu o astrofyzice za r. 1997 píše V. Trimblová, že během roku zaznamenala vydání 6 tisíc prací, z čehož pro potřeby přehledu prohlédla neuvěřitelných 5 tisíc prací (to slůvko neuvěřitelných je na místě; pisatel těchto řádků přehlédne kvůli Žni objevů ročně stěží 1500 prací). H. Abt též zkoumal, jak dlouho jsou původní práce v astronomické literatuře citovány a zjistil, že všech 165 prací, publikovaných r. 1954 v prestižním americkém časopise The Astrophysical Journal, bylo během následujících 4O let citováno alespoň jednou. Ještě po 40 letech je citováno 39% těchto prací, tj. "poločas rozpadu" vědecké práce v astronomii činí plných 29 let. Naproti tomu prestižní fyzikální časopis Physical Review uveřejnil během ledna 1959 jen 123 prací, jež vykazují citační poločas rozpadu pouhých 11 let. Rozdíl je podle Abta způsoben tím, že astronomie se v posledních dekádách rozvíjí rychleji než fyzika. Například již citovaný Astrophysical Journal vzrostl do r. 1992 na 1812 prací, tj. za 38 let 11x a samotná kosmologie 7x! Abt si rovněž všiml toho, že dlouhé práce přinášejí více citací než práce krátké, takže zřejmě skutečně obsahují více poznatků; nejde o upovídanost autorů. Pokud byste se tedy chtěli zaměřit na honbu za citacemi, tak zde je Abtova rada: vytipujte si ten obor přírodních věd, jenž se rozvíjí nejrychleji a pište dlouhé práce, které se snažte uplatnit ve vedoucím mezinárodním časopise. (V praxi pak poznáte, že to vůbec není snadné - pozn. JG.) Nicméně budoucnost klasického publikování v tištěných časopisech a sbornících je nejasná. Podle zveřejněných statistik dosáhlo vydávání tištěných vědeckých prací svého maxima v r. 1986 a od té doby klesá - nikoliv však proto, že by věda upadala, ale proto, že se na scénu dere publikování elektronické prostřednictvím internetu. To má svou kladnou stránku především pokud jde o rychlost publikace a také její všeobecnou dostupnost, ale problémy nastávají s recenzním řízením a vůbec akademickou solidností takových prezentací - hrozí totiž vážné nebezpečí, že dobré práce zcela zaniknou v nekvalitním balastu, kterým je internet bohužel zaplaven.
Rozhodně však nelze říci, že by se věda ocitla v krizi, jak na jedné straně tvrdí postmodernisté a na druhé straně jak to vypadá z neutěšené situace v podpoře vědy u nás doma. Podle průzkumů z r. 1998 se 70% Američanů domnívá, že stát má přednostně podporovat právě vědu a techniku a index důvěry k vědě dosáhl rekordní hodnoty 1,9, přestože jiný průzkum ukázal, že jen 45% dospělých Američanů si myslí, že Země oběhne kolem Slunce právě za rok, kdežto 32% dotázaných soudilo, že to stihne za 1 den a 23% respondentů tvrdí, že Slunce obíhá kolem Země. V zemích Evropské unie se index důvěryhodnosti vědy pohybuje kolem 1,2. ale bohužel nemáme údaje, jak to vypadá u nás doma.
Na pražské konferenci JENAM 98 vystoupil s pozoruhodným příspěvkem na toto téma bývalý ředitel ESO a přední holandský astronom L. Woltjer. Porovnával totiž podporu astronomie ve čtyřech srovnatelně lidnatých zemích Evropské unie, tj. Francii, Německu, Itálii a Velké Británii. Každá z těchto zemí zaměstnává kolem 800 astronomů, čili v průměru připadá 12 astronomů na milion obyvatel neboli 0,5% celkové badatelské obce v zemi. Každá z těchto zemí vychovává ročně 400 studentů doktorského studia a udělí 75 astronomům za rok vědeckou hodnost. To ovšem znamená, že během 11 let by bylo možné všechny zaměstnané astronomy vyměnit; pokud se tak nestane, tak 2/3 nováčků neseženou místo v oboru. Kromě toho je v astronomii zaměstnán přibližně týž počet inženýrů, techniků a úřednic.
Každá ze zmíněných čtyř zemí vydá ročně na astronomii (prakticky výhradně ze státního rozpočtu; Evropa na rozdíl od USA není zařízena na bohaté mecenáše) kolem 215 milionů eur, tj. v průměru 0,02% hrubého domácího produktu (HDP). Spojené státy však mají 14 astronomů na milion obyvatel a astronomie dostává 0,035% HDP, takže vlastně není divu, že americká astronomie je nejlepší na světě. Nicméně v posledních 15 letech stoupl rozpočet ESO více než dvakrát a rozpočet ESA (Evropská kosmická agentura) rostl o 5% ročně, jenže v poslední době začíná klesat. V posledních 9 let se rozrostl počet členů IAU ze západní Evropy o 24% a ze střední Evropy dokonce o 33%. Woltjer se přimlouvá za to, aby se astronomové ze zemí bývalého východního bloku přidali do evropských mezinárodních struktur, což se zatím nejlépe daří v účasti na evropském astronomickém časopise Astronomy and Astrophysics, a dále, aby se zvláštní pozornost věnovala popularizace astronomie.
Situace u nás doma není ovšem valná; v České republice připadá na milion obyvatel pouze 6 astronomů a státní podpora vědy již řadu let stagnuje na směšně nízké hodnotě 0,45% HDP; nejinak je tomu i na Slovensku. Možná bychom se mohli přiučit u Španělů, kteří nebyli spokojeni s tím, že Španělsko vynakládá na vědu pouze 1% HDP a mladí vědci by rádi, aby jejich země dohnala Evropskou unii, kde se průměrně dávají na vědu skoro 2% HDP. A tak si zvolili osobitou formu protestu v podobě pánského striptýzu, kdy na veřejné schůzi se pět mladých doktorů přírodních věd na pódiu svléklo a na jejich holých zádech diváci viděli fixem postupně napsáno: 1% -> 2%. Zdá se, že to zabralo, neboť španělská vláda rozhodla, že v nejbližším rozpočtu se zvýší výdaje na vědu o 10%. ... Teď jenom nevím, zda by podobný protest zabral i u nás?
Tvorca HTML: Richard Komžík
Dátum poslednej zmeny: 01. februára 2000