Tvorca HTML: Richard Komžík
Dátum: 29. mája 2003
Autor: Jiří Grygar
Veličiny v jednotkách hmotnosti Slunce jsou značeny MO, LO, RO. Exponenty 10 jsou označeny ^ . Spodní indexy značkou _ .
První argument ve prospěch obydlitelnosti jiných světů přinesl v r. 1610 J. Kepler, jenž usoudil, že Jupiter je obydlen, neboť má dle Galileových pozorování 4 družice, jež slouží tamějším obyvatelům podobně jako lidem na Zemi Měsíc. Podobně si I. Newton a W. Herschel mysleli, že obydlené je Slunce, neboť sluneční skvrny považovali za průzory, jimiž Slunečňané pozorují Zemi, resp. za vrcholy sopek, prorážející hranici oblačnosti na Slunci. (Naproti tomu Galileův protivník C. Scheiner a později též známý německý fyzik Otto von Guericke se domnívali, že sluneční skvrny jsou oběžnicemi Slunce, jež pozorujeme při přechodech přes sluneční kotouč.) Konečně ještě na počátku 20. stol. americký filantrop P. Lowell chtěl prokázat pomocí dalekohledů na observatoři ve Flagstaffu, že Mars je obydlen vyspělou technickou civilizací, která buduje sítě průplavů či zavlažovacích kanálů. Od té doby však vlivem pokroku astronomie a zejména kosmonautiky tento naivní optimismus ztratil půdu pod nohama, avšak situace se mění zásluhou NASA, jejíž planetární sondy paradoxně téměř vyloučily jakýkoliv život ve sluneční soustavě mimo naši Zemi. V r. 1997 NASA založila Astrobiologický ústav, jehož cílem je zkoumat projevy života v extrémních poměrech na Zemi, zejména v ponořených jezerech v Antarktidě, a odtud odstartovat solidní výzkum projevů života mimo Zemi.
V předloňském roce tak např. L. Allamandola aj. ozařovali studené (10 K) ledy jednoduchých sloučenin (voda, metanol, čpavek a oxid uhelnatý) ultrafialovým zářením a vytvořili tak v laboratorních podmínkách tuhé látky, jež v tekuté vodě vytvářely samovolně membrány, asi tak, jako se tvoří bubliny v mýdlové vodě. Autoři soudí, že pokud se takový materiál vytvoří v hustých mezihvězdných molekulových mračnech, tak po vzniku planet se na jejich povrchu z něj vytvoří první primitivní buňky. Radiová spektroskopie ozářených vzorků v pásmu milimetrových a submilimetrových vln ukázala, že za těchto podmínek vzniká na 120 chemických sloučenin, z nichž většina je velmi vhodná pro vznik života.
G. Horneck aj. zase podrobili v laboratoři spory mikroorganismu Bacillus subtilis tlaku 32 GPa a zjistili, že takto kruté zacházení přežije 0,1 promile testovaných spor. To prakticky znamená, že pokud se takové spory vyskytovaly na Marsu, mohly by se vyskytovat v marsovských meteoritech, neboť jsou schopné přežít jak vymrštění matečné horniny z Marsu do meziplanetárního prostoru tak také průchod zemským ovzduším před dopadem na Zemi. Jak vypočítal H. J. Melosh, dostane se dokonce každoročně díky poruchám od Jupiteru řádově deset úlomků z impaktů na povrchu Marsu na interstelární dráhy, takže v průměru jednou za 100 milionů let se některý marsovský úlomek usadí na oběžné dráze u cizí hvězdy. Jelikož spory na Zemi dokáží přežít v hibernaci až čtvrt miliardy let, znamená to jistou naději i pro interstelární panspermii. Naproti tomu pravděpodobnost zásahu Země interstelárním meteoritem, jenž by nesl ve svém nitru vitální spory ze vzdáleného vesmíru, je zcela zanedbatelná, neboť k němu podle Meloshe dochází v průměru jednou za bilión roků. To pak znamená, že sluneční soustava je od vzdáleného vesmíru biologicky zcela izolována, a pozemský život musel začít buď na Zemi nebo na některém kosmickém tělese uvnitř této soustavy.
R. Gray a K. Marvel se vrátili k pokusu o identifikaci záhadného radiového signálu, známého pod anglickým citoslovcem "wow!" ("jejda!"), který byl dne 15. srpna 1977 zachycen dnes už rozebraným ohijským radioteleskopem. Podle ředitele tehdejší observatoře J. Krause přicházela tehdy přerušovaná úzkopásmová 10 kHz emise v okolí radiové čáry H I ze směru o souřadnicích 1922-2703 resp. 1925-2703. Oba radioastronomové prohlíželi loni zmíněné oblasti obří radiovou soustavou VLA, avšak v obou směrech našli jen standardní radiové zdroje.
Organizačně je však velmi úspěšný projekt berkeleyské univerzity SETI@home, v němž se metodou sdíleného počítání testuje radiový šum z Areciba, zda neobsahuje signály umělého původu. Od vyhlášení projektu v květnu 1999 se takto na osobních počítačích 3 milionů nadšenců z celého světa propočítalo 650 tisíc let strojového času, což je absolutně nejrozsáhlejší výpočetní projekt na světě. Navzdory tomuto gigantickému úsilí se však dosud žádný signál umělého původu nepodařilo najít. P. Backus popsal další rozvoj pozorovacího programu PHOENIX v Arecibu. Hledání umělých signálů bude pokračovat ve frekvenčním rozsahu 1,20 -- 1,75 GHz pomocí úzkopásmového (1 Hz) citlivého přijímače s bezmála 29 miliony kanálů.
Mezitím A. Howard a P. Horowitz prosazují hledání usměrněných koherentních optických signálů od cizích civilizací, neboť odhadují, že usměrněný svazek laseru se špičkovým výkonem 1 kW by byl pozorovatelný z kosmického teleskopu Terrestrial Planet Finder (TPF) až ze vzdálenosti 15 pc od Země. Jak uvádí S. Shostak, je hlavní výhodou laserového vysílání jeho možnost přesného nasměrování signálů. Také Evropská kosmická agentura (ESA) zahajuje samostatný projekt Aurora, jehož cílem je rozvinout astrobiologii. První vlaštovkou se mají stát měření sondy Huygens, jenž počátkem r. 2005 má proměřit vlastnosti atmosféry Saturnovy družice Titan.
Hledání života ve vesmíru je ovšem velmi ztíženo tím, že dosud nemáme uspokojující definici samotného pojmu život, takže do jisté míry nevíme, co všechno máme vlastně hledat. Kromě toho kromě klasické nerudovská otázky "jsou-li tam žáby taky?" se vynořuje z přítmí otázka vpravdě filosofická: "Proč ve vesmíru je/není život?" (nehodící se škrtněte).
Počátkem prosince 2000 byla slavnostně uveden do chodu 6,5m dalekohled Magellan I na observatoři Las Campanas v Chile v nadmořské výšce téměř 2500 m, jehož výstavba započala v r. 1986. Dalekohled nese jméno po astronomovi Walteru Baadem, ale název zahrnuje také identický dalekohled Magellan II na téže chilské observatoři, který dostal jméno po mecenáši (London Clay), a jenž byl dokončen o rok později. Šéfem observatoře Magellan byl jmenován americký astronom Augustus Oemler. Projekt financovalo pět předních amerických vědeckých institucí (Carnegie Institution, univerzity v Arizoně, Michiganu a Harvardova jakož i MIT).
G. Sánchez aj. popsali parametry obří matice CCD pro 1 m Schmidtovu komoru observatoře Mérida ve Venezuele. V r. 1997 zde byla instalována matice 16 čtvercových (2 x 2 kpix) čipů CCD, chlazených na -80° C. Nyní dokončují matici 96 (!) obdélníkových (1 x 4 kpix) čipů CCD, jež umožní vykonat přehlídku QUEST kvasarů v pásmu podél nebeského rovníku s úhlovým rozlišením 1arcsec/pix. Předloni byla též v časopise Sky and Telescope připomenuta pohnutá životní historie vynálezce proslulé meniskové širokoúhlé komory Dimitrije Maksutova (1896-1964). Autor vynalezl komoru, jež nyní nese jeho jméno, v říjnu 1941. Prototyp měl průměru zrcadla 100 mm a světelnost f/8,5. Autor vynálezu však byl stalinským režimem dvakrát zatčen a jen taktak unikl smrti. Jeho rodina postupně z větší části emigrovala do USA. Zde se již po půlstoletí prodává oblíbený ultrapřenosný Maksutovův dalekohled s průměrem optiky pouze 90 mm pod firemním názvem Questar.
C. Akerlof aj. dokončili prototyp III. verze kompaktního robotického hlídkujícího teleskopu ROTSE na observatoři Los Alamos v Novém Mexiku, jehož hlavním úkolem je rychle vyhledávat optické protějšky zábleskových zdrojů záření gama, ale může sloužit i ke zcela všeobecnému sledování změn jasnosti hvězd po celé obloze. Dalekohled má průměr hlavního zrcadla 0,45 m a zorné pole 2°, takže při minutových expozicích zaznamená objekty do 19 mag. Je doplněn zařízením RAPTOR, jež dokáže během minuty zobrazit 1600 čtv. stupňů oblohy do 12 mag a ve "žluté skvrně" uvnitř pole dokonce do 16 mag. Poloha této žluté skvrny se přitom neustále náhodně mění, tj. skvrna těká, podobně jako to dělá např. pozorovatel vizuálních meteorů. Autoři plánují rozmístit identické stroje na dalších čtyřech místech po obvodu zeměkoule, což by umožnilo téměř nepřetržité sledování severní i jižní oblohy.
Keckovy desetimetry na Mauna Kea byly 13. března 2001 použity poprvé jako dvojčlenný interferometr s délkou základny 85 m. Při sledování hvězdy HD 61294 (5,9 mag; sp. K) v souhvězdí Rysa byly získány interferenční proužky, takže se snadno dociluje úhlového rozlišení 0,003arcsec (HST má v nejlepším případě rozlišení 0,03arcsec). Vedení observatoře hodlá v blízkosti desetimetrů postavit do r. 2004 čtyři dalekohledy s průměrem primárních zrcadel 1,8 m, aby se dalo využívat různě dlouhých základem i směrů pro ještě přesnější interferometrická měření.
O pouhé čtyři dny později získali A. Glindemann aj. interferenční proužky také na Mt. Paranalu díky krajním osmimetrům soustavy VLT ESO na základně 205 m. Tak bylo poprvé v optické astronomii docíleno magického rozlišení 0,001arcsec ! Během 15 minut měření úhlových rozměrů obří hvězdy Alfard (alpha Hya; 2,2 mag; sp. K3 III) se podařilo její úhlový průměr 0,009arcsec změřit s přesností na pouhá 2%. Dále se podařilo změřit úhlové průměry hvězd gamma Cru, R Leo, delta Vir a alpha Cen, jež se pohybují v rozmezí 0,010 -- 0,025arcsec - tedy vesměs pod rozlišovací schopnosti HST. Současná mezní hvězdná velikost interferometru VLT je ovšem pouze 6 mag; teprve po dokončení adaptivní optiky se posune odhadem k 11 mag.
Největší základnu však bude dle H. McAlistera aj. mít interferometr CHARA, budovaný na Mt. Wilsonu v Kalifornii - 330 m. Interferometr se bude skládat ze 6 prvků a využívat předností laminárního proudění vzduchu na této proslulé observatoři. D. Queloz a M. Mayor budují na ESO v La Silla ešeletový spektrograf HARPS, jenž umožní měřit radiální rychlosti hvězd s přesností na 1 m/s, což dovolí jednak hledat až třikrát méně hmotné exoplanety než dosavadní stroje a jednak měřit přímo akustické kmity povrchů hvězd (stelární seismologie).
R. Gilmozzi a P. Dierickx upřesnili některé parametry zamýšleného mamutího stometru OWL, který by do r. 2020 měla postavit Evropská jižní observatoř. Hlavní 100m segmentové zrcadlo bude mít osu skloněnou pod úhlem 60° k vodorovné rovině a bude otočné pouze v azimutu. Průměr segmentovaného sekundárního zrcadla bude 33,5 m. Aktivní optika bude instalována na terciárním monolitickém 8,2 m a ještě čtvrté zrcadlo bude mít týž průměr jako terciární. Teprve páté zrcadlo bude drobeček o průměru 4,3 m a poslední šesté "jen" 2,5 m.
Teoretické základy pro adaptivní optiku v astronomii položil již v 50. letech XX. stol. známý americký astronom H. Babcock. Prakticky ji však poprvé realizovali armádní technici USA a metoda byla odtajněna v květnu 1991. Od konce 90. let se dostala do výzbroje většiny obřích dalekohledů na světě, včetně Keckova desetimetru (únor 1999). Největší zisk přináší zejména v blízkém infračerveném oboru spektra.
Dosavadních 11 let provozu HST lze bezesporu označit za mimořádný úspěch americké kosmonautiky i světové astronomie. HST oběhl Zemi už více než 60tisíckrát a urazil tak dráhu přes 17 AU. Dalekohled pořídil celkem 400 tis. snímků 15 tis. různých objektů a na tomto základě bylo uveřejněno již 11 tisíc vědeckých prací, což je rekord nejenom pro astronomii, ale pro přírodní vědy vůbec. Ve veřejně přístupném archivu HST se nachází přes 10 TB informací. Data, získávaná HST během jediného dne, by zaplnila pět tlustých encyklopedií! Pointer FGS1r dokáže měřit hvězdné paralaxy s rekordní přesností na 0,0002arcsec pro hvězdy až 16,5 mag.
Proto jako studená sprcha přišla z vedení NASA nepříznivá zpráva, že příští kosmický dalekohled NGST bude mít menší průměr zrcadla (asi jen 6 m) a také chlazení infračervené aparatury nebude tak hluboké, jak se původně zamýšlelo. Navzdory tomu se však náklady na toto zařízení začínají rychle šplhat vzhůru. Původní představa o půl miliardě dolarů byla zjevně nerealistická; teď už je jisté, že cena překročí 1,3 miliardy dolarů a přístroj se nedostane do vesmíru dříve než v r. 2009, kdy už možná několik roků nebude pracovat HST. Problémem NGST je zejména zajistit bezporuchový provoz zařízení, vzdáleného 1,5 milionu km od Země bez možnosti údržby astronauty - to se zdá být s ohledem na dosavadní zkušenosti s kosmickými přístroji příliš optimistická koncepce a není vyloučeno, že bude ještě změněna.
Podobně vzrostly o plných 20% plánované náklady na letecký infračervený dalekohled SOFIA a blíží se již půl miliardě dolarů, takže první zkušební lety se odsouvají až na r. 2004 a vědecký provoz až na r. 2005. Provozní náklady se odhadují na 40 milionů dolarů ročně. Celý projekt zachraňuje smluvní spolupráce s německou kosmickou agenturou; pokud by byl projekt čistě americký, byl by zřejmě zrušen. Podle J. Horna a E. Becklina bude SOFIA létat co nejdále od rovníku a zejména v zimě, kdy je vzduch na hranici stratosféry sušší, a proto se nemusí létat tak vysoko (12,5 km), čímž se prodlouží pozorovací doba při jednom letu. Zrcadlo o vnějším průměru 2,7 m bude každoročně znovu hliníkováno na základně NASA Ames Moffet Field a jednou týdně ofukováno sněhem oxidu uhličitého.
Radioteleskop pro metrové pásmo MRT na ostrově Mauritius v Indickém oceánu byl využit pro přehlídku radiových zdrojů v metrovém pásmu v rozsahu deklinací -70° -- -10° a s minimálním tokem 200 mJy, která se tak stala jižním protějškem cambridgeského katalogu 6C. Od konce r. 2000 je již v trvalém provozu obří plně pohyblivý radioteleskop GBT, pojmenovaný po senátoru R. C. Byrdovi, v Green Banku v Západní Virginii. Oválný radioteleskop o rozměrech 100 x 110 m a výšce nad terénem 148 m se skládá s více než 2 tisíc hliníkových panelů s přesností povrchu na 0,25 mm, takže dokáže měřit radiové záření až do frekvence 80 GHz (vlnová délka 3,8 mm) s rozlišovací schopností 1arcsec. Přístroj za 75 milionů dolarů tak nahradil v listopadu 1988 zřícený 92m radioteleskop na téže observatoři.
Podle A. Starka aj. dává stále dobré výsledky nevelký submilimetrový antarktický radioteleskop AST/RO o průměru paraboly 1,7 m, jenž pracuje v pásmu vlnových délek 0,2 -- 2 mm od r. 1994. Ukazuje se totiž, že poloha zařízení v nadmořské výšce 2 850 m je velmi příznivá pro submilimetrová měření, jelikož průměrná teplota okolí činí -49°C a v zimě klesá až na -82°C (docela bych chtěl vědět, co tomu říká obsluha?), vítr má průměrnou rychlost jen 6 m/s a počet jasných nocí přesahuje 30%. Nenahraditelná jsou zvláště měření rozložení interstelárního neutrálního uhlíku a oxidu uhelnatého v naší Galaxii.
Mexiko ve spolupráci s USA buduje v horách mexického středovýchodu velký milimetrový radioteleskop LMT v nadmořské výšce 5 000 m o průměru paraboly 50 m. Radioteleskop za 80 milionů dolarů má být dokončen v r. 2005. Spojené státy se rovněž podílejí na výstavbě obří anténní soustavy ESO, nazvané ALMA, jež bude postavena v chilské poušti Atacama rovněž ve výši 5 000m poblíž osady San Pedro, kde bude ve výši 2 440 m nad mořem zřízeno řídicí středisko pro dálkové ovládání aparatury. ALMA bude tvořena minimálně 64 radioteleskopy s 12 m parabolami s přesným povrchem (povolené odchylky tvaru nepřesáhnou 0,025 mm) a úhrnné sběrné ploše 7 000 m^2. Při délkách základen až 10 km bude mít ALMA v pásmu submilimetrových vln rozlišení snad až 0,003arcsec. Aparatura má dát první technické výsledky již r. 2005 a v plném provozu bude od r. 2009; pokud se připojí Japonci, bude rozšířena na 96 parabol. Úhrnné náklady přesáhnou v každém případě částku 650 milionů dolarů, z toho USA mají platit třetinu. Američané proto kvůli úsporám uzavírají dosud nejlepší submilimetrový radioteleskop o průměru 12 m na Kitt Peaku.
Geomagnetická zobrazovací družice IMAGE, vypuštěná koncem března 2000, pořídila během prvního roku činnosti množství trojrozměrných obrazů geomagnetického pole, aktualizovaných v několikaminutových intervalech, což umožňuje poprvé studovat celkovou dynamiku zemské magnetosféry. Ta má vnější obrysy slzy se špičkou odvrácenou od Slunce. Podél Země se však vyskytují i protáhlá "údolí", v nichž plazma zcela chybí. Družice odhalila, že jako reakci na dopadající sluneční vítr se v odvrácené (noční) magnetosféře vyskytují zpětné proudy plazmatu, ohřátého na 100 MK, přičemž intenzita proudů dosahuje řádu MA. Nejhustší horké plazma se pak vyskytuje na přivrácené (denní) straně Země. V srpnu 2001 vypustila NASA umělou družici Genesis, jež driftovala do listopadu téhož roku směrem k Lagrangeovu bodu L_1 a má se dle D. Burnetta aj. věnovat výzkumu chemického složení slunečního větru. Družice má nasbírat do rozestřených "pavoučích sítí" z křemíku a safíru celkem alespoň 10 µg (!) materiálu slunečního větru, vrátí se v září 2004 k Zemi a při průletu rychlostí 10,5 km/s upustí do zemské atmosféry hermeticky uzavřenou kapsli s tímto převzácným kořením, kterou při sestupu zachytí nad Utahem vrtulník.
Počátkem prosince 2001 odstartovala společná americko-francouzská družice Jason 1 k monitorování globálního klimatu a interakce oceánu s atmosférou. Naváže tak na velmi výkonnou a dosud funkční družici TOPEX/Poseidon, vypuštěnou již v srpnu 1992, jež obíhá ve výšce 1300 km nad Zemí a k níž se družice Jason 1 připojila. Obě tělesa nyní kvůli vzájemné kalibraci obíhají v tandemu ve vzájemné vzdálenosti 370 km po téže oběžné dráze. Výšku hladiny oceánů tak dokáží měřit s přesností na 40 mm.
Sovětská/ruská kosmická stanice Mir, vypuštěná 20. února 1986, řízeně zanikla nad jižním Pacifikem 23. března 2001 v ranních hodinách světového času, když mistrovsky provedený sestupný manévr započal 21. března tím, že stanice klesla do výšky 214 km nad Zemí. Přízemí stanice pak bylo postupně snižováno až na 80 km, načež se komplex o hmotnosti 137 t během necelé hodiny rozpadl za nádherných vizuálních a mohutných akustických efektů, pozorovaných na Fidži a Nové Guinei. Střed pomyslné dopadové oblasti v pustém oceánu měl souřadnice 150° z.d. a 44° j.š., takže případné úlomky nikoho a nic nezasáhly. Stanice během více než 15 let oběhla Zemi přes 86tisíckrát a lidé na ní pobývali celkem 4591 dnů (přes 12,5 roku), z toho téměř 10 let nepřetržitě. Kosmonauti uskutečnili celkem 79 výstupů z kabiny do kosmického prostoru a zvládli i požár na palubě a srážky s kosmickými loďmi Sojuz v r. 1994 a Progress v r. 1997. Ruský lékař Valerij Poljakov ustavil na palubě Miru nový rekord v nepřetržitém pobytu v kosmu - 437 dnů.
Japonská rentgenová družice ASCA, jež byla na dráze od února 1993, dostala v červenci 2000 zásah koronální kondenzací po sluneční erupci, takže ztratila schopnost orientace a zanikla počátkem března 2001. Byla první rentgenovou družicí, která jako detektory používala matice CCD. S její náhradou se počítá až pro rok 2005. Japonci také přišli o další velmi cennou umělou družici Jókó, věnovanou výzkumu Slunce, která ztratila orientaci při prstencovém zatmění Slunce 14. prosince 2001 po 10 letech mimořádně úspěšného provozu. O něco lépe dopadla americká družice FUSE pro dalekou ultrafialovou oblast spektra, vypuštěná v červnu 1999, jež však musela být v prosinci 2001 uvedena do bezpečného klidového stavu rovněž kvůli navigačním problémům. Vtipným využitím elektromagnetů zadřených reakčních kol, která normálně nastavují polohu družice, a zemského magnetického pole se však zdařilo tento problém obejít a od března 2002 družice opět měří. Podobně byla o rok prodloužena práce italsko-holandské rentgenové a gama družice BeppoSAX, ačkoliv na ní v r. 2001 už pracoval jen jeden navigační setrvačník.
K nelibosti astronomů není ani po krachu projektu globální sítě mobilního telefonování Iridium všem starostem s retranslačními družicemi této sítě konec. V prosinci 2000 totiž tyto družice, jejich vypuštění přišlo firmu Motorola na více než 4 miliardy dolarů, odkoupila v konkursním řízení jiná firma za mizerných 40 milionů dolarů (nekupte to za ty peníze!) a chce je znovu zprovoznit. Motorola vypustila v letech 1977-99 celkem 88 družic, z nichž je dosud 74 funkčních; zbytek je neovladatelný.
Mimořádně úspěšná kosmická sonda Deep Space 1, která se proslavila těsným průletem kolem planetky (9969) Braille a zejména pak zdařilým snímkováním periodické komety 19P/Borelly, byla vypnuta v prosinci 2001 po 38měsíčním letu, během něhož byl iontový motor v chodu po plných 670 dnů, během nichž spotřeboval 90% z 82 kg xenonu na palubě. Technikům NASA se během letu podařilo ověřit funkčnost všech dvanácti nových technických řešení, použitých v kosmu poprvé. Přitom byla sonda postavena během pouhých tří let, což je rovněž rekord svého druhu.
Kosmická sonda Stardust, jejímž úkolem je přinést na Zemi vzorky prachu od komety Wild 2, se počátkem roku 2001 přiblížila na 6 000 km k Zemí, aby metodou gravitačního praku zvýšila svou rychlost a změnila směr ke kometě, kolem níž proletí 2. ledna 2004. Byla přitom pozorovatelná jako objekt až 10 mag na východní Asií a nad Austrálií. Pouhých 15 h po těsném přiblížení k Zemi proletěla sonda ve vzdálenosti 98 000 km od Měsíce. Návrat vzorků z komety je plánován na polovinu ledna 2006. Zamlžení kamery sondy se podařilo odstranit ohřevem optiky, takže kamera byla opět schopna zobrazovat objekty do 9 mag. Naneštěstí poloprůhledný film na optice kamery se vytvořil na jaře 2001 znovu a k dovršení vší smůly se u ní zasekl výměnný kotouč s filtry, naštěstí v prázdném okně.
Kosmická sonda Ulysses se 13. října 2001 znovu vyšplhala až na 80° severní heliografické šířky, čímž kulminoval druhý průlet vysoko nad slunečním rovníkem, tentokrát v době těsně po maximu sluneční činnosti. Její další provoz financuje už jenom evropská kosmická agentura ESA; NASA to z úsporných důvodů vzdala. ESA míní měřit ještě v době příštího polárního průletu nad Sluncem koncem r. 2006.
Počátkem dubna 2001 úspěšně odstartovala kosmická sonda 2001 Mars Odyssey v ceně 300 milionů dolarů, jež vcelku hladce dospěla k Marsu 23. října, kdy byla zbrzděna raketovým motorem a usadila se na protáhlé eliptické dráze s oběžnou dobou 18,7 h s pericentrem 300 km. Další změny dráhy obstaralo aerobrzdění slunečními panely, které bylo rychlejší, než se čekalo zásluhou již zmíněné prachové bouře na Marsu. Sonda se tak dostala na kruhovou polární dráhu ve výši 400 km nad planetou s oběžnou dobou 2 h a od té doby se věnuje zjišťování chemického a mineralogického složení povrchu s rozlišením asi 100 m pomocí vícekanálové infračervené kamery THEMIS a neutronového resp. gama spektrometru.
Koncem července 2001 jsme si připomněli čtvrt století od úspěšného přistání sondy Viking 1 na Marsu v oblasti Chryse Planitia. Společně s přistávacím modulem sondy Viking 2, jenž se usadil počátkem září 1976 na planině Utopia, pořídily oba moduly na 4500 snímků Marsova povrchu a uskutečnily 3 miliony meteorologických měření. Moduly fungovaly do listopadu 1982 resp. dubna 1980. K tomu orbitální moduly týchž sond přidaly ještě 52 tis. snímků z oběžné dráhy, jež zobrazily 97% povrchu planety. Při příležitostí výročí přijal konstruktéry a vědce projektu Viking americký prezident G. Bush a předal jim státní vyznamenání.
Koncem června 2001 byla vypuštěna kosmologická družice MAP v ceně 95 milionů dolarů, jež se do září téhož roku přesunula za pomocí gravitačního praku Měsíce do Lagrangeova bodu L_2, odkud pak po dva roky měřila nepatrné (µK) fluktuace v rozdělení teploty reliktního záření po celé obloze s rekordní úhlovou rozlišovací schopností až 13arcmin a tím upřesnila řadu základních kosmologických parametrů.
Poslední spojení s kosmickou sondou Pioneer 10 se podařilo navázat 28. dubna 2001, zhruba za 8,5 měsíce od předešlého úspěšného pokusu ze 6. srpna 2000. Signál k sondě byl vyslán ze 70 m paraboly sítě NASA DSN ve Španělsku a za 21,8 h se vrátila odezva od 8 W vysílačky na sondě ze vzdálenosti 11,7 miliardy km. Na palubě sondy dosud pracuje Geigerův-Müllerův čítač kosmického záření. Bylo to první umělé těleso, které po startu 2. března 1972 rekordní rychlostí 14,5 km/s úspěšně proletělo pásem planetek a 4. prosince 1973 kolem Jupiteru, kde objevilo jeho radiační pásy. Sonda předávala vědecké informace soustavně až do března 1997; od té doby se spojení s ní navazuje jen občas kvůli testům nových komunikačních programů. Pioneer 10 se nyní od Slunce vzdaluje rychlostí 12,4 km/s a směřuje do souhvězdí Býka přibližně ke hvězdě 98 Tau. Zhruba za 2 miliony roků mine nejbližší hvězdy a stane se tak interstelárním trampem, nesoucí grafické poselství cizím civilizacím. S obdobnou sondou Pioneer 11, vypuštěnou ze Země 6. dubna 1972, bylo udržováno spojení až do konce září 1995.
Nečekaný problém se objevil v souvislosti s plánovaným sestupem modulu Huygens směrem k Saturnově družici Titan po příletu kosmické sondy Cassini k Saturnu v r. 2004. Přijímače sondy by totiž nebyly schopny dostatečně velkého přeladění při Dopplerově posuvu frekvencí, jenž vznikne poměrně rychlým sestupem sondy Huygens. Proto se změní příletový manévr tak, že sonda Cassini proletí do konce r. 2004 třikrát kolem Titanu a modul Huygens bude teprve potom oddělen od sondy. Sestup modulu k Titanu se uskuteční až v polovině ledna 2005, aby se tak co nejvíce snížila vzájemná rychlost vzdalování sondy a modulu.
Čína ve spolupráci s Itálií vybudovala v Tibetu v nadmořské výšce 4300 m za 13 milionů dolarů nejrozměrnější detektor kosmického záření, tvořený 200 tisíci odporovými deskami na ploše o výměře fotbalového hřiště. Zařízení dokáže zachytit spršky sekundárních částic od primárních částic s energiemi nad 100 GeV. Jde současně o nejvýše položenou stálou astrofyzikální observatoř do doby, než budou dokončeny milimetrové radioteleskopy v Mexiku a v Chile, o nichž jsem psal v odst. 8.3.
Stále větší naděje vkládají astronomové do přetlakových stratosférických balónů s dlouhou dobou letu (ULDB), využívajících jako obalu obyčejného polyetylénu. Ideálně by měly dosahovat výšek kolem 35 km, kde se přístroje ocitnou nad 99% hmotnosti atmosféry, a jednotlivé lety by mohly trvat minimálně měsíc a posléze snad i čtvrt roku. Při pokusu s prototypem ULDB v severoaustralském městě Alice Springs 25. února 2001 se sice podařilo během 4 h dostat 1,6 t přístrojů do výšky 26 km, ale balón byl netěsný, takže musel týž den přistát asi 210 km od místa startu. Ani opakovaná zkouška 10. března nebyla příliš úspěšná. Balón sice dosáhl výšky 34 km, ale opět došlo k poklesu tlaku, takže další den musel přistát, což se povedlo taktak - pouhých 700 m od oceánského pobřeží. Navzdory těmto potížím si astronomové nemohou balóny ULDB vynachválit, jelikož jejich provoz je nesrovnatelně lacinější než vypuštění i zcela miniaturní umělé družice, mohou se pohybovat ve výškách, kam už nedoletí letadla, a kde naopak nemohou létat umělé družice, a kromě toho se pokusnou aparaturu (většinou) podaří zachránit a připravit k novému použití.
Velmi úspěšně se vyvíjí projekt bezpilotního letadla na sluneční články Helios. Letadlo má rozpětí křídel 75 m a jejich horní strana je pokryta 65 tisíci slunečních článků, které poskytují příkon 35 kW pro vrtule poháněné elektromotory a udělují tak letadlu dopřednou rychlost 40 km/h. Při startu z ostrova Kauai na Havaji 15. července 2001 se letadlo dostalo do výšky téměř 30 km, což je nový rekord pro libovolný typ letadla. Výstup zabral pouze 7,5 h a letadlo bylo ve vzduchu celkem téměř 17 h. Předtím se v r. 1976 tryskové letadlo SR-71 dostalo do výšky 25,9 km a vrtulové letadlo v r. 1998 do výšky 24,5 km. Letadlo Helios může za dne stoupat a v noci při poklesu výšky vrtule pohánějí elektromotory a dodávají tak elektřinu pro palubní řídící přístroje a počítače. V r. 2003 by se touto metodou mělo udržet ve vzduchu plné 4 dny. Letadlo může sehrát neocenitelné služby při živelních pohromách, kdy udrží spojení s pozemními stanovišti z výšky kolem 20 km.
Soudobá astrofyzika se však snaží nejenom pronikat s přístroji do kosmu, ale paradoxně také zavrtávat je do Země. Američtí astrofyzikové se tak pokoušejí zachránit jedinečné pozorovací stanoviště pro částicovou astrofyziku ve známém dole Homestake v Jižní Dakotě, kde R. Davis provozoval svůj průkopnický experiment s detekcí slunečních neutrin (1968-1998), protože správa dolu těžbu zlata po 125 letech ukončila. Proto vědci navrhují, aby důl byl přeměněn na národní podzemní observatoř pro fyziku, geologii a biologii, což by ovšem stálo řádově stovky milionů dolarů, a ty se patrně nepodaří získat.
Ani rusko-americký experiment SAGE s detekcí slunečních neutrin v podzemní laboratoři v Baksanu na Kavkaze nemá vyhráno, jelikož v listopadu 1997 se lupiči pokusili vniknout do podzemního tunelu pod horou Andyrči nákladním autem (!) a ukrást odtamtud galium, jehož 1 kg stojí na světovém trhu 550 dolarů a v Baksanu ho mají plných 60 tun... Nyní se o "legální loupež" pokouší ruská vláda, která chce galium prodat kvůli vyrovnání různých státních dluhů. Tamější astrofyzici museli cenné galium bránit doslova vlastními těly.
Téměř neuvěřitelná katastrofa postihla nejrozměrnější detektor slunečních neutrin Superkamiokande pod horou Ikena, 230 km severozápadně od Tokia. Tamější technici se rozhodli po pěti letech provozu vyměnit asi stovku dosloužilých fotonásobičů z celkového počtu více než 11 tisíc, které obklopují podzemní nádrž o průměru 39 m, obsahující 50 tis. tun čisté vody. Proto v červenci 2001 nádrž vypustili a vysušili, což jim umožnilo vadné fotonásobiče postupně vyměňovat. Při zpětném napouštění vody došlo však 12. listopadu 2001 k implozi jednoho násobiče, umístěného na samotném dně nádrže a odtud se vodou napuštěnou v té chvíli do úrovně 41. řady fotonásobičů ( z celkového počtu 51 řad) šířila rázová vlna, která dominovým efektem ničila všechny již ponořené fotonásobiče v počtu 7 tisíc. Rázová vlna navíc roztrhla i samotnou nádrž. To je vpravdě astronomický malér, neboť cena každého fotonásobiče firmy Hammamatsu s katodou o průměru 0,5 m činí kolem 3 000 dolarů, ale hlavně ty fotonásobiče nejsou k mání, jelikož výroba byla v r. 1998 ukončena. Než se podaří obnovit výrobu a dodat tak velký počet fotonásobičů, uplyne asi šest let, jenže mezitím bude nutné opatřit peníze na opravu v částce kolem 25 milionů dolarů. To je navíc kritické pro pokus s přímým měřením neutrinových oscilací, kdy se vysílají neutrina z japonského synchrotronového urychlovače KEK v Cukubě přímo do 250 km vzdáleného detektoru Superkamiokande, protože urychlovač KEK bude v r. 2005 odstaven...
Když to vezmu kolem a kolem, tak jediným bezproblémovým experimentem s detekcí slunečních neutrin byl kanadský těžkovodní SNO v Sudbury v Ontariu. Jde vlastně o kulovou akrylovou nádobu o průměru 12 m, umístěnou v dole na zinek v hloubce 2 000 m pod zemí. Nádrž obsahuje 1 000 tun těžké vody a je obklopena 9 600 fotonásobiči, měřícími v naprosté tmě Čerenkovovy záblesky při zachycení neutrin deuteronem. Obsluha musí fárat v důlní kleci s kapacitou 40 osob, jež sjíždí na dno dolu během 3 min rychlostí 11 m/s. Pak se jde pěšky na pracoviště vodorovným tunelem o délce 1,5 km, kde personál musí projít protiprachovou clonou, osprchovat se a převléci do čistého oblečení. Na měření spolupracuje 100 vědců z Kanady, USA a Velké Británie. Podle C. Kulykové zde začali po desetileté výstavbě měřit v listopadu 1999 a první výsledky zveřejnili 18. června 2001, jak jsem o tom referoval v kapitolce o Slunci. Také těžká voda není zadarmo; obsah nádrže by přišel na 60 milionů dolarů, takže astrofyzikové si ji pouze půjčili od Kanadské komise pro atomovou energii na pět roků - pak ji zase neporušenou vrátí (nepočítám-li ochuzení o nějakých 15 tisíc deuteronů, ale to se v té hromadě docela ztratí).
Rozhodně nejdražší mezi všemi netradičními technikami jsou proto observatoře na detekci gravitačních vln. Jak uvádí K. Libbrecht, pozemní detektory soustavy LIGO v Hanfordu (stát Washington) a Livingstonu (stát Lousiana) přijdou na půl miliardy dolarů, neboť vyčerpat 4 km dlouhé trubice o průřezu 1 m na tlak biliontiny atmosférického tlaku stojí přes 400 milionů dolarů. Kupodivu stejně drahá by měla být soustava tří kosmických detektorů LISA, neboť v kosmu je vakuum zdarma a velká vzdálenost družic od sebe usnadňuje přesná délková měření.
Pro tyto účely jako na zavolanou přichází zpráva P. Gilla ze sympozia o přesném měření času, jež proběhlo v září 2001 v St. Andrews ve Velké Británii. Začínají se totiž konstruovat rubidiové hodiny, které by měly být snad až o řád přesnější než dosud špičkové cesiové standardy s relativní chybou 5.10^-14. Takové hodiny by svou dlouhodobou stálostí frekvence překonaly i pověstné milisekundové pulzary. S. Diddams aj. uvedli, že zlepšení přesnosti a stability atomových hodin lze očekávat také od frekvenčních normálů, využívajících iontu rtuti 199Hg+, který má velejemný přechod na frekvenci 1,1 PHz (vlnová délka 282 nm), jehož dlouhodobá stabilita se dá udržet s relativní přesností 7.10^-15.
V říjnu r. 2001 uplynulo 90 roků od zahájení práce na sestavení prvního velkého spektrálního katalogu hvězd, známého pod jménem mecenáše jako Henry Draper Catalogue resp. pod proslulou zkratkou HD. Dnes v době počítačových zázraků zní až neuvěřitelně, že veškerou spektrální klasifikaci hvězd v tomto katalogu více než 225 tisíc hvězd vykonala pod mikroskopem jediná astronomka Annie Cannonová během pouhých 4 let. Slečna Cannonová dokázala klasifikovat hvězdná spektra tempem 3 hvězdy za minutu včetně určení polohy hvězd na fotografických deskách!
Podle M. Skrutskieho aj. byla v polovině února 2001 dokončena pozorování pro dosud nejrozsáhlejší infračervenou přehlídku celé oblohy 2MASS (Two-Micron All Sky Survey) s úhlovým rozlišením 2arcsec, uskutečněnou dvěma identickými 1,3 m dalekohledy na observatořích Mt. Hopkins v Arizoně a CTIO na Cerro Tololo v Chile během 3,5 roku ve třech spektrálních pásmech (JHK). Předešlá přehlídka TMSS R. Leightona a G. Neugebauera z r. 1965 obsahovala úhrnem pouhých 6 tis. zdrojů. Nyní se na základě měření 2MASS dokončuje obrovitý katalog přes 300 milionů hvězd a zhruba 1,5 milionu galaxií, založený na zpracování 24 TB syrových údajů. Už první zpracování naznačuje, že bude třeba rozšířit dosavadní spektrální klasifikaci hvězd. Katalog zřejmě odhalí oblasti překotné tvorby hvězd jakož i dosud neznámé galaxie, zastíněné v klasických přehlídkách prachem v disku naší Galaxie, dále pak aktivní jádra galaxií resp. kvasary, rovněž zastíněné prachem.
V. r. 1998 také dle N. Zachariase aj. započala práce na digitálním astrometrickém katalogu hvězd UCAC americké Námořní observatoře. Cílem je určit polohy zhruba 1700 hvězd na každém čtverečním stupni oblohy s přesností o řád vyšší než u dosud nejrozsáhlejšího astrometrického katalogu Tycho 2, jenž obsahuje 2,5 milionu hvězd do 11 mag po celé obloze; tj. v průměru 60 hvězd na čtvereční stupeň. Jelikož jsou k dispozici dobré pozice z dvojitého astrografu Námořní observatoře z r. 1970, poskytne nový katalog také vynikající údaje o vlastních pohybech hvězd do 14 mag a dobré údaje až do 16,5 mag pro zhruba 80 milionů hvězd. V r. 2001 byly již publikovány údaje pro 27 milionů hvězd na jih od -15° deklinace a celý projekt má být hotov v r. 2004. Současně se dokončují práce na ambiciózním katalogu USNO-B, který obsáhne údaje o 1 miliardě (!) hvězd do 19 mag na třech discích DVD.
Podle J. Willicka aj. se obří 9,2 m dalekohled Hobby-Eberly v Texasu využívá k sestavení katalogu vybraných kup galaxií s červeným posuvem z <= 1 na 60 čtv. stupních oblohy s cílem určit jejich hmotnosti, rozměry a koncentraci galaxií v dané kupě. Z prvních výsledků těchto měření vyplývá, že největší a nejhmotnější (= cca.10^15 M_o) kupy galaxií ještě nejsou dostavěny a jejich akumulace stále ještě probíhá.
M. Schneider uvedl první údaje z probíhající automatické optické přehlídky oblohy SDSS (Sloan Digital Sky Survey) s úhlovým rozlišením 1,5arcsec, jež probíhá pomocí robotického 2,5 m zrcadlového teleskopu na observatoři Apache Point v Sunspot, stát New Mexico. "Duchovním otcem" přehlídky je významný americký astronom James Gunn a na projektu se podílí 11 vědeckých pracovišť a 100 astronomů nejenom z USA. Odhaduje, že na čtvrtině plochy oblohy dalekohled odhalí na 100 tisíc kvasarů do 23 mag, pro něž pak budou k mání údaje o poloze a rozložení energie ve spektru v pěti barvách, což umožní odhadnout jejich červené posuvy a k tomu přibudou data asi o milionu běžných galaxií. Už při zpracování prvních údajů z r. 1998 se podařilo v r. 2001 nalézt dva kvasary s červeným posuvem z >= 6, tj. z období asi 800 milionů let po velkém třesku. Jako nečekaný "vedlejší výsledek" se přehlídkový teleskop SDSS stal dosud nejúčinnějším nástrojem pro vyhledávání nových planetek, neboť jich pozoroval již několik desítek tisíc!
Šlágrem roku a patrně i celého nastávajícího desetiletí se však zřejmě stávají projekty virtuálních astronomických observatoří. Jde fakticky o gigantické databáze nevídaných rozměrů, k nimž by však měli mít rychlý a normalizovaný přístup všichni profesionální astronomové na světě. Zejména digitalizace pozorování a rozsáhlé přehlídky oblohy v nejrůznějších spektrálních oborech si přímo žádají, aby astronom mohl získat data o konkrétním objektu nebo třídě objektů bez ohledu na metodu, jímž byla tato data v kterémkoliv čase a kdekoliv na Zemi či v kosmu pořízena. Některé nové přehlídky, o nichž jsem se zmiňoval v tomto přehledy (SDSS, 2MASS) jsou již takto přímo koncipovány a mnohé další databáze se zřejmě dosti rychle připojí.
Kromě toho intenzívně probíhá úsilí o digitalizaci a elektronické archivování astronomických údajů od éry zavedení fotografie v astronomie, tj. až po konec XIX. stol., kde hlavním problémem jsou širokoúhlé snímky Schmidtovými a Maksutovovými komorami. Takové záběry na jemnozrnných emulzích obsahují gigabyty dat na jediném snímku, takže jejich digitalizace je drahá a časové náročná. Lze totiž očekávat, že zásluhou technického pokroku kolem r. 2010 bude potřebí archivovat řádově 10 PB, což staví zcela nové úkoly před programátory, kteří mají zabezpečit rychlý přístup a rozbor údajů z takto gigantických datových skladišť. Vždyť např. zápis pouhého 1 PB na disky CD-ROM by představoval 1,5 milionů disků, navršených na sebe naplocho (bez obalů) do výšky Lomnického štítu! Očekává se, že investice do virtuálních observatoří v USA, Evropě (AstroVirTel) a Japonsku dosáhnou během nejbližšího desetiletí minimálně 60 milionů dolarů.
V proslulé Laboratoři pro výzkum částic CERN v Ženevě se mezitím v tichosti připravuje projekt GRID, který by umožnil vzájemnou komunikaci mezi počítači ve světové síti bez zásahu člověka, který jenom zadá problém, a počítače si to mezi sebou samostatně vyřeší. Podle závěrů z mezinárodní konference o superpočítačích v Denveru v listopadu 2001 je proto hlavním úkolem propojit superpočítače na celém světě výhradně optickými vlákny, aby se takto zvládla celosvětová dostatečně rychlá komunikace mezi nimi. Ještě rafinovanější je dle A. Barabásiho aj. metoda příživnictví na internetu, kdy jsou internetové servery bez vědomí provozovatele přinuceny spolupracovat na řešení složitých matematických úloh.
V r. 2001 představili Japonci nový výkonný superpočítač GRAPE-6 za 4 miliony dolarů, jenž pracuje tempem 30 Tflops, takže je 2,5krát rychlejší než nejvýkonnější superpočítač firmy IBM. Japonské superpočítače třídy GRAPE mají tu výhodu, že jsou výkonné a poměrně levné, takže pracují již ve 32 zahraničních institucí na světě. V astronomii se využívají zejména pro modelování vzniku planetárních soustav z mezihvězdných mračen, pro sledování vývoje kulových i otevřených hvězdokup a pro výpočty průběhu srážek galaxií. Nicméně Američané kontrovali v závěru r. 2001 superpočítačem SGI Origin 3800 s 512 procesory, jenž má 128 GB RAM a dva disky s kapacitou 5 TB. Superpočítač instalovaný v Grenbeltu, Md. budou využívat pro klimatické modely s možnosti předvídání klimatu až na 15 roků dopředu, přičemž konkrétní model se spočítá za den, zatímco dosud to trvalo mnoho měsíců.
V r. 2001 zemřeli Vladimír J. Bouška (*1933; výzkum vltavínů), Jerome Mayo Greenberg (*1922; astrochemie, astrobiologie), Arthur Covington (*1913; radioastronomie), Alan Cousins (*1903; fotometrie UBVRI), Frederick Gillet (*1937; projekty IRAS a 2MASS), William Hewlett (*1913; výpočetní technika), Sir Fred Hoyle (*1915; nukleogeneze, kosmologie, atd.), Minoru Oda (*1923; kosmická astrofyzika), John G. Phillips (*1917; molekulární spektroskopie), Vladimír Ptáček (*1920; astronomická chronometrie) a Claude Shannon (*1916; informatika).
Ve Spojených státech uctili 100. výročí narození jednoho z největších fyziků XX. stol. Enrika Fermiho (1901-1954) vydáním poštovní známky, na níž je Fermi zachycen u tabule, kterou právě popsal nějakými vzorečky. Fyzikové mezi filatelisty si dali tu práci a pod lupou zjišťovali, co vlastně Fermi na tu tabuli napsal. Ukázalo se, že šlo o vzoreček pro výpočet konstanty jemné struktury vodíku, který byl úplně špatně, neboť Fermi tam má v čitateli druhou mocninu náboje elektronu a ve jmenovateli součin Planckovy konstanty h a rychlosti světla c. Ve skutečnosti tam mělo být h^2/e.c, takže popletl, co se dalo. Další výzkumu originálního snímku potvrdily, že jde vskutku o Fermiho rukopis, takže by se měl dodatečně sám vyhodit od zkoušky z kvantové mechaniky, kterou spoluzaložil. Není to jediný případ, kdy se Fermi uťal: jeho žena Laura vypráví v životopisné knížce o svém muži, že když ještě bydleli před válkou v Římě, přišla mimořádně tuhá zima, a v bytě bylo chladno. Paní Laura chtěla vyměnit jednoduchá okna za dvojitá, ale Fermi hbitě spočítal, že se to nevyplatí, že teplota tak stoupne naprosto zanedbatelně o pár desetin °C. Paní Laura nic nedala na výpočty teoretického fyzika a výměnu oken přesto objednala, načež rázem bylo v bytě teplo. Fermi se nesmírně divil a znovu překontroloval své výpočty: všechny vzorce byly správně, dosazení do nich také - jen při závěrečném násobení se spletl o řád!
V r. 2001 jsme si též připomněli sté výročí narození amerického astronoma-amatéra Leslieho Peltiera (+1980), jenž během svého života našel tucet komet, objevil 6 nov a vykonal přes 130 tisíc odhadů jasností proměnných hvězd pomocí vlastních dalekohledů o průměru od 50 do 300 mm. Je také autorem autobiografické knihy "Starlight Nights" a na jeho památku uděluje mezinárodní Astronomická liga každoročně Peltierovu cenu astronomům-amatérům z celého světa. V České i Slovenské republice si naše odborná veřejnost připomněla řadou akcí sté výročí narození jednoho z nejvýznamnějších československých astronomů XX. století Antonína Bečváře (1901-1965) - viz Kozmos 32 (2001), č.4, 10.
Gruberovu cenu za kosmologii ve výši 150 tis. dolarů získal v r. 2001 známý britský astrofyzik Sir Martin Rees (*1942; relativistická kosmologie, reliktní záření, kvasary, černé díry, zábleskové zdroje záření gama). Prestižní medaili Bruceové Pacifické astronomické společnosti obdržel nestor světové astrofyziky Hans Bethe (*1906; termonukleární reakce ve hvězdách, výbuchy supernov). Objevitelé největšího počtu exoplanet Paul Butler a Geoffrey Marcy dostali medaili Henryho Drapera Americké akademie věd, jež se uděluje v oboru astronomie jen jednou za čtyři roky. Odstupující šéf NASA Daniel Goldin byl poctěn trofejí R. H. Goddarda a jmenován rytířem francouzské Čestné legie. Mezinárodní kosmická stanice ISS, jejíž první modul se dostal na oběžnou dráhu v r. 1998, byla oceněna mezinárodní Cenou asturského prince v Oviedu ve Španělsku.
Známý britský popularizátor astronomie Patrick Moore (*1923) byl povýšen do rytířského stavu. Jeho měsíční televizní seriál "Tke Sky in Night" v BBC bez jediné přestávky po dobu 44 roků představuje světový rekord nejenom v astronomii, ale v televizní tvorbě vůbec. Dr. Moore napsal během svého života více než 100 populárně-vědeckých knih o astronomii, a to vše na stařičkém psacím stroji z počátku XX. stol. s jedinou inovací: lampičkou ze šicího stroje připevněnou na vozík s válcem. Sira Patricka zvolila svým členem také ctihodná britská Královská společnost, jež současně přijala mj. rovněž průkopníka internetového jazyka HTML Tima Bernerse-Leeho.
Britská Královská astronomická společnost udělila zlatou medaili Siru Hermannu Bondimu (*1919; kosmologie, akreční procesy, vládní poradce). Potřetí byla udělena cena Edgara Wilsona za amatérské objevy komet ve výši 20 tis. dolarů. V r. 2001 se o ní podělili jen dva amatéři, kteří nezávisle na sobě nalezli kometu C/2000 W1, tj. Sjógo Ucunomija a Albert Jones, jenž se ve věku 80 roků současně stal vůbec nejstarším objevitelem komety v dějinách astronomie. (Při prvním udělení v r. 1999 se o tu částku dělilo 7 amatérů, v dalším ročníku 4, takže trend naznačuje, že v tomto směru mají amatéři na jedné straně čím dál menší naději na objevy komet, ale na druhé straně, pokud kometu objeví, nebudou se asi muset s nikým dělit.)
Na přelomu března a dubna 2001 (v období mimořádně zvýšené sluneční aktivity) se uskutečnil v Praze 15. sjezd České astronomické společnosti, na němž bylo zvoleno nové vedení ČAS v čele s ondřejovským astronomem Petrem Pravcem (*1967), jenž se tak stal teprve desátým předsedou v 84leté historii ČAS a drží společně se svým předchůdcem Jiřím Borovičkou (*1964) primát nejmladších předsedů této úctyhodné astronomické instituce. Na sjezdu byli též zvoleni čtyři noví čestní členové ČAS: Eugene Cernan (*1934), Jan Kolář (*1936), Ladislav Křivský (*1925) a Zdeněk Sekanina (*1936).
Na Harvardově univerzitě se v říjnu 2001 souběžně s vyhlášením Nobelových cen ve Stockholmu udílely již pojedenácté alternativní ceny Ignáce Nobela "za výzkumy, které se neměly uskutečnit resp. se nesmí opakovat", jak praví jejich statut. Cenu za techniku získal Australan, jemuž se u tamějšího patentového úřadu podařilo nechat si patentovat vynález kola. Cenu za psychologii získala práce, jež se zabývala projevy škodolibosti dětí předškolního věku v malých skupinkách. Cenu za ekonomii dostala studie, poukazující na souvislost mezi velikostí daně z nemovitostí a časem úmrtí majitelů nemovitostí. Biologickou cenu si odnesl vynálezce vzduchotěsných spodků, opatřených výměnným filtrem na zachycování plynů. Cenu za medicínu obdržela práce, posuzující riziko zranění člověka pádem ořechů z kokosové palmy. V práci se podařilo prokázat, že toto riziko nápadně stoupá, když člověk pod takovou palmou usne. Cenu za fyziku si odnesl autor vysvětlení, proč se při sprchování člověka ve sprchovém koutě vtahují plastikové záclony dovnitř a lepí na tělo. A konečně cenu za astrofyziku dostala práce, v níž se dokazovalo, že černé díry mají právě ty vlastnosti, které teologové přisuzují peklu.
Prezident G. W. Bush se rozhodl vyměnit po desetileté službě vůbec nejdéle sloužícího generálního ředitele NASA Daniela Goldina (*1940), kterého v r. 1992 jmenoval jeho otec, za novou krev v podobě Seana OarcminKeefa. Během Goldinovy éry klesly náklady na pilotované lety z poloviny rozpočtu na třetinu, počet zaměstnanců se o třetinu zmenšil, ale produktivita práce vzrostla o 40%. Goldin kladl velký důraz na vědecké výsledky kosmického výzkumu zejména v astronomii sluneční soustavy a na vývoj letecké techniky. Objem dálkového průzkumu Země vzrostl v uplynulém období na trojnásobek výchozího stavu. Ze 171 kosmických misí NASA selhalo jen 11 (úspěšnost činila 94%). Goldin sám si nejvíce cenil úspěšné opravy optiky HST v r. 1993. Nicméně uštěpační novináři při hodnocení Goldinovy éry poznamenali, že jeho ústřední heslo (rychleji, laciněji, lépe) nikdy nefungovalo celé. NASA vždy dokázal naplnit jen dvě složky hesla za tu cenu, že ta třetí se změnila v pravý opak: pomaleji, dráž nebo hůř!
Vedení proslulé Laboratoře pro tryskový pohon (JPL) v Pasadeně v Kalifornii převzal po Edwardu Stoneovi (*1936), jenž byl ve funkci 10 roků, Charles Elachi (*1946). Ředitelem Státních observatoří pro optickou astronomii v Tucsonu v USA (NOAO) se po dlouholeté ředitelce S. Wolffové stal v r. 2001 Jeremy Mould, který předtím šéfoval australskou observatoř v Siding Spring. Po již tradičních protestech svérazných "ekologů" proti výstavbě observatoří na Mt. Grahamu v Arizoně se nyní objevují analogické protesty proti výstavbě dalších observatoří na úbočí sopky Mauna Kea na Havaji. Tamější občanští aktivisté přišli s objevem, že původní obyvatelé Havaje považovali vrchol sopky za sídlo sněhové bohyně, a astronomové tudíž znesvěcují svými přístroji posvátné místo. Začíná tak v USA tak obvyklý kolotoč právnických námitek, který se prakticky projevil zpožděním výstavby interferometru Keckovy observatoře "zatím" o více než půl roku. Přitom jde o investici 50 milionů dolarů, takže zpoždění jde do peněz - a právě o ně zřejmě jde těm potrhlým aktivistům.
Oblíbená lidová Griffithova hvězdárna v Los Angeles byla koncem r. 2001 uzavřena kvůli celkové rekonstrukci, jejíž náklady se odhadují na 66 milionů dolarů. Znovuotevřena má být v r. 2005 při příležitosti 70. výročí svého vzniku. Nová observatoř na Kolonickém sedle ve Vihorlatu na vých. Slovensku v nadm. výšce 460 m byla uvedena do provozu inaugurací 1 m dalekohledu (viz Kozmos.....). Podle G. Anupamy byla v Indii dokončena I. etapa výstavby výškové observatoře na hoře Saraswati poblíž Hanle v Himaláji ve výšce 4517 m n.m. Na místě byl instalován dálkově ovládaný dvoumetr a robotický 0,5 m reflektor pro fotometrii. Jde o náhorní poušť s méně než 100 mm ročního úhrnu srážek a 190 fotometrickými a dokonce 250 spektroskopickými nocemi do roka. Průměrná kvalita obrazu (seeing) se pohybuje kolem 1arcsec.
Evropská jižní observatoř ESO získala svého devátého, ale možná v budoucnu nevýznamnějšího člena - Velkou Británii. Po dlouhých a složitých jednáních se britští astronomové rozhodli rozbít pověstnou splendid isolation a zaplatit během r. 2002 nemalý vstupní poplatek 110 milionů dolarů, jenž jim umožní jednak využívat stávající přístroje ESO na La Silla a Cerro Paranal, a jednak podílet se na výstavbě radioastronomické soustavy ALMA a mamutího 100 m optického dalekohledu OWL. Bohužel to povede k omezení financování anglo-australského teleskopu AAT jakož i zařízení, které Británie provozuje na Kanárských ostrovech a na Havaji.
Rok 2001 zůstane zapsán ve světové historii jako rok největšího zákeřného teroristického útoku - náletu unesených civilních letadel na cíle v New Yorku a Washingtonu v ranních hodinách místního času 11. září. Podle údajů v časopise Science narazily dopravní letouny v intervalu 17 minut nejprve do severní a posléze do jižní věže WTC, a to v obou případech do 90. poschodí. (Každá věž měla 110 poschodí a výšku 415 m.) Každé letadlo neslo v té době na palubě asi 30 t (75 hl) leteckého petroleje, což vyvolalo zničující požáry, při nichž teplota v ohnisku dosahovala 1000°C. To narušilo pevnost ocelové konstrukce natolik, že se obě věže zřítily vinou propadu podlah, který vyvolal dominový efekt. Při řícení budov zaznamenaly 40 km vzdálené seismografy zemětřesení o mohutnosti 2,3. stupně Richterovy stupnice. Jako první se po 56 min od nárazu zřítila jižní věž, která byla zasažena šikmo na okraji; severní věž spadla 100 min. po zásahu. Nicméně tyto časové intervaly umožnily evakuaci přibližně 25 tisíc osob, jež byly ve chvíli zásahu uvnitř - jinak by byl počet obětí podstatně vyšší.
Václav Smil upozornil na pozoruhodnou shodu místa narození řady proslulých badatelů z přelomu XIX. a XX. stol, kteří se v intervalu pouhých 27 let vesměs narodili v Budapešti, studovali na univerzitách v Berlíně, Karlsruhe či Curychu a jejich vědecká dráha pak vyvrcholila ve Velké Británii nebo USA: matematik John von Neumann (1903-1957), fyzikové Theodore von Kármán (1881-1963), Leo Szilard (1898-1964), Dennis Gabor (1900-1979; Nobel 1971), Eugene Wigner (1902-1995; Nobel 1963) a Edward Teller (*1908); fyzikální chemik a filosof Michael Polanyi (1891-1976), biochemik Albert Szent-Györgi (1893-1982, Nobel 1937) a spisovatel a sociolog Arthur Koestler (1905-1983). Vtipálek Szilard si tohoto faktu byl zřejmě vědom, neboť svého času prohlásil, že tito v Maďarsku narození géniové jsou evidentně ufoni, neboť jejich mateřské řeči nikdo na světě nerozumí. Smilova poznámka vyvolala další rešerši, z níž vyplynulo, že neméně výjimečnou líhní géniů nobelovského kalibru bylo také hornoslezské město Breslau (Vratislav; nyní Wroclaw v Polsku), odkud pocházejí mimo jiné matematici Otto Toeplitz (1881-1940) a Richard Courant (1888-1972), fyzikové Max Born (1882-1970; Nobel 1954) a Otto Stern (1888-1969; Nobel 1943), chemik Fritz Haber (1868-1934; Nobel 1918), imunolog Paul Ehrlich (1854-1915; Nobel 1908) a ekonom Reinhard Selten (*1930; Nobel 1994) - toto město, na jehož univerzitě ve druhé čtvrtině XIX. stol působil J. E. Purkyně, si uchovalo schopnost rození géniů dokonce po celé tři čtvrtě století!
Na protější straně Atlantiku se možná v r. 1983 zrodil příští matematický génius Reid Barton. Do svých 18 let stihl získat 4krát po sobě zlatou medaili na Mezinárodní matematické olympiádě a navíc dokázal v r. 2001 zvítězit na Mezinárodní olympiádě v informatice s náskokem 50 bodů před druhým nejlepším soutěžícím, když dostal 580 bodů ze 600 možných. Ve 4. třídě základní školy zvládl přijímací testy pro studium matematiky na vysoké škole, o rok později testy pro chemii a ve 12 letech pro fyziku. Od svých 14 let pracuje v laboratoři výpočetní techniky na MIT. Mezitím se stačil naučit řecky, švédsky, finsky a čínsky... Poslouchá výhradně klasickou hudbu a od svých 9 let hraje v komorním orchestru. (Když jsem si o něm četl, tak jsem si pomyslel: vida, další ufon mezi námi!)
V r. 2001 se konal v USA 42. ročník Mezinárodní matematické olympiády, jíž se účastnila šestičlenná družstva středoškolských studentů z 83 zemí. Jejich úkolem bylo během 9 h soutěžení vyřešit celkem 6 matematických úloh. Zvítězili Číňané před Rusy; třetí byly Spojené státy, a na dalších místech skončili Bulhaři a Korejci. Mezinárodní olympiády v informatice se účastnilo 75 států, ve fyzice 65 zemí, v chemii 54 zemí a v biologii 41 zemí. Ve všech soutěžích jsme měli své zástupce; ostatně mezinárodní olympiády v chemii a biologii začaly právě v Československu r. 1968 resp. 1990. Je zcela nepochopitelné, že o těchto událostech a umístění našich borců v těchto soutěžích sdělovací prostředky prakticky nikdy nereferují. Přitom je prakticky jisté, že právě talenty objevivší se v těchto olympiádách představují klíčový vklad do budoucnosti a prosperity svých zemí, jenže to se vždy ukáže až se zpožděním čtvrt století, a to už novináře nezajímá...
V odst. 9.2. jsem připomněl nestora světové fyziky Hanse Betheho, jenž navzdory věku stále velmi úspěšně vědecky pracuje. Mezi světovými astronomy má vrstevníka Freda L. Whippla (*1906), jenž je známý zejména díky svým výzkumům komet (model kometárního jádra jako špinavé sněhové koule z r. 1950) a jenž dosud bádá na Harvardově univerzitě, kam do svých 90 roků dojížděl z domova na kole, ačkoliv v mládí prodělal dětskou obrnu. Za druhé světové války vymyslel ochranu amerických bombardovacích letadel před zaměřením německými radary - pamětníci se jistě rozpomenou na úzké staniolové lístky, které se sypaly při přeletu anglo-amerických bombardovacích svazů z oblohy, které jsme jako kluci nadšeně sbírali. K nejznámějším Whipplovým žákům patří B. Marsden a Z. Sekanina.
C. Liu upozornil na potenciální potíže s definicí atomové sekundy jako základní časové jednotky. Ta byla totiž definována na základě měření délky efemeridové sekundy, odvozené z rychlosti zemské rotace v letech 1954-58, a to jako interval 9 192 631 770 period záření, které příslušejí přechodu mezi dvěma hladinami velmi jemné struktury základního stavu izotopu cesia 133Cs. Zemská rotace se však v posledních 300 letech dlouhodobě brzdí, takže takto definovaná atomová sekunda je poněkud krátká, protože brzdění Země ve druhé polovině XX. stol. plynule pokračovalo, což vedlo k potřebě zavádět zavádět kvůli srovnání efemeridového (ET) a atomového času (TAI) téměř každoročně přestupné atomové sekundy. V období 1972-1999 tak bylo přidáno celkem 21 přestupných atomových sekund, čili v průměru 7,8 s za dekádu. Liu proto navrhuje, aby byla atomová sekunda prodloužena cca o 2.10^-8 své původní hodnoty, což by zaručilo vymýcení přestupných sekund nejméně na tři příští dekády. Těžko říci, zda se však tak radikální návrh ujme.
B. OarcminLeary aj. přišli s návrhem, aby místa přistání Apolla 11 a automatické sondy Luna 9 (první měkké přistání automatu na Měsíci v únoru 1966) byla zařazena mezi světové kulturní památky a tak do budoucna zajištěna ochrana těchto míst, neboť dnes už je lze zařadit mezi archeologické objekty.
Lovce kuriozit může zajímat, že slabounkou duhu lze pozorovat i díky Měsíci v úplňku, když je za soumraku či svítání nízko nad obzorem. Pisateli se to však zatím nepoštěstilo. Zato jeden z nejpodivnějších vizuálních klamů je tzv. měsíční iluze, tj. známý fakt, že Měsíc u obzoru se nám zdá asi 2,5krát větší, než když je vysoko na nebi. Totéž platí také pro Slunce a obrazce souhvězdí. Fotografické snímky bezpečně prokázaly, že nejde o nějaký optický efekt, protože při dodržení měřítka snímku jsou úhlové rozměry Měsíce, Slunce i souhvězdí ve všech polohách stejné. To si kupodivu ověřil i bez fotografie slavný starověký astronom Ptolemaios a marně hledal vhodné vysvětlení. Popravdě ho nemáme dodnes, přestože už bezpečně víme, že jde o fyziologický problém vnímání obrazů lidským mozkem. Obvykle se tvrdí, že u obzoru máme možnost srovnání úhlové velikosti tělesa s předměty na obzoru (stromy, domy apod.). Jenže týž efekt pozorují i námořníci na lodích, kde na obzoru není s čím srovnávat. Pak se také říká, že se nám obloha nejeví jako polokoule, v jejímž středu se nacházíme, ale nikdo není schopen vysvětlit, proč se nám to tak jeví. Navíc, technicky vzato, je-li Měsíc poblíž zenitu, je k pozorovateli o pěkných pár tisíc kilometrů blíže, než když ho vidíme na obzoru, takže by se nám měl zdát úhlově asi o 2% větší, zanedbáme-li na chvíli eliptičnost jeho oběžné dráhy vůči Zemi.
Další velký pozorovatel na počátku novověku Tycho Brahe byl skutečně pilný člověk. Pozoroval po dobu 35 let průměrně 85 nocí do roka a pomocí průzorů dociloval úhlové přesnosti měření na 1arcmin. Jeho observatoř na Hvenu byla, jak známo, dotována dánským králem vskutku štědře - příspěvek činil 1% HDP tehdejšího království (v r. 2001 vydávala Česká republika na veškerou vědu necelá 0,6% HDP). Naproti tomu USA vydávají jenom na pozemní astronomii ze státního rozpočtu 156 milionů dolarů ročně a na kosmickou astronomii 1 miliardu dolarů; celkem pak ročně na veškerou vědu 90 miliard dolarů. Podrobnější srovnání vědecké podpory u tří hlavních světových tahounů, tj. Evropské unie, Spojených států a Japonska, je více než pozoruhodné, jak dokládá malá tabulka:
| Ukazatel | EU | US | Jap |
|---|---|---|---|
| badatelů na tisíc obyvatel | 5,3 | 8,1 | 9,3 |
| %HDP na vědu | 1,9 | 2,6 | 2,9 |
| růst od 1995 (%) | 3,0 | 5,5 | 4,1 |
| EU patenty na milion obyvatel | 135 | 144 | 134 |
| podíl Hi-Tech na exportu (%) | 18,5 | 25,0 | 12,6 |
Je to jednoduchá trojčlenka: Evropská unie výrazně zaostává v prvních třech ukazatelích za svými hlavními soupeři, a Česká i Slovenská republika těžce kulhá za EU. A novináři mlčí resp. věnují se naprostým podružnostem, o politicích ani nemluvě. Přitom sousední Maďarsko už pochopilo, že na podpoře vědy závisí budoucnost země více než na čemkoliv jiném. Ministrem školství se tam stal fyzik J. Palinkás, který docílil, že maďarská podpora vědy vzrostla za jediný rok o 61% (!!) na 360 milionů dolarů, takže dosáhla 0,7% HDP Maďarska.
C. Benn a S. Sánchez zkoumali produktivitu práce různých přístrojů podle výsledků v letech 1991-1998. K tomu cíli vyhledali tisíc nejvíce citovaných vědeckých prací a k tomu přidali 450 prací, publikovaných za totéž období v nejprestižnějším světovém časopise Nature. Zjistili, že produktivita dalekohledů je přímo úměrná ploše zrcadla. Vůbec nejproduktivnějším přístrojem, pokud jde o citované práce, je kanadsko-francouzský CFHT o průměru zrcadla 3,6 m, vybavený adaptivní optikou. Pokud se jako hlavní kritérium berou práce publikované v Nature, tak je nejproduktivnější britský WHT (průměr zrcadla 4,2 m) na Kanárských ostrovech. HST dává sice 15krát více citací než 4 m dalekohledy, ale za 100krát vyšší cenu. Více než polovina takto vybraných prací se týkala extragalaktické astronomie.
Zcela výjimečnou úspěšností CFHT se zabývala také studie D. Crabtreeho a E. Brysonové. Dalekohled byl uveden do provozu v r. 1979 a již v květnu 1980 byla publikována první práce, založená na pozorování s tímto přístrojem. Souzeno počtem a ohlasem publikací trval náběh na světovou špičku 10 roků. Nejvíce prací založených na pozorování CFHT bylo uveřejněno v r. 1994; nejproduktivnějším autorem se stal kanadský astronom J. Hutchings s 38 pracemi, jež získaly zatím přes 900 citací. Maximum citací pro danou práci přichází obvykle asi 2 roky po publikaci, pak nastává exponenciální pokles citací s poločasem 5 roků. Tyto ohlasy však příliš nekorelují s rozhodnutími o podpoře výzkumu grantovými komisemi, jež jsou vesměs příliš konzervativní a nedokáží proto podpořit nejodvážnější nápady. K produktivitě CFHT nejvíce přispívají přímé snímky pomocí matic CCD, pořízené adaptivní optikou při obecně vynikající kvalitě obrazu na Mauna Kea.
Jak jistě vědí čtenáři časopisu PASP, od r. 1991 mají mé přehledy pokroků astronomie zahraniční protějšek, jež tehdy začala psát přední americká astronomka Virginie Trimbleová, pendlující každoročně po semestrech mezi Kalifornií a Marylandem (dál od sebe to už v kontinentální částí USA skoro ani nejde; velmi by mne zajímalo, zda vždy převáží kamionem napříč USA svůj archiv!). V posledních letech si pro sepisování těchto přehledových článků přibrala spolupracovníka Markuse Aschwandena, který sepisuje zejména pokroky ve sluneční fyzice. Jak autorka uvádí, v posledních letech přečtou při přípravě souhrnného článku (ten poslední měl 90 tiskových stran; z toho však téměř desetinu zabral seznam literatury) zhruba 5 tisíc vědeckých prací a situace se neustále zhoršuje. Autorka spočítala, že pokud objem vedoucího světového astronomického časopisu The Astrophysical Journal bude růst dosavadním tempem o 5% ročně, pak v r. 4450 dosáhne hmotnosti, postačující k uzavření našeho zatím stále otevřeného vesmíru...
Slibuji proto čtenářům Kozmosu, že k něčemu takovém nepřispěji ani náhodou, protože čtu pouze 1500 prací ročně. Přemýšlel jsem také o tom, zda má ještě smysl psát pracně přehledy, když si dnes zkušený borec dokáže pomocí prohlížeče II. generace GOOGLE najít potřebné informace s udivující rychlostí sám. Jenže to hlavní, co potřebuje většina z nás, je vytřídění a utřídění informací, a podle mé zkušenosti se právě tato práce dosud zautomatizovat nedá, takže ještě nějakou dobu budou takové přehledy mít zřejmě smysl. Ostatně ne každý ze čtenářů Kozmosu má po ruce Google 24 h denně a 7 dnů v týdnu...
Zatímco v přehledech pokroků astronomie si dělám starosti, abych čtenářům seriálu poskytl co možná nejspolehlivější informace, daleko větší počet autorů po celém světě se vytrvale snaží veřejnost mást a ohlupovat nejrůznějšími nesmysly.
Tak například na indických univerzitách se vinou iniciativy tamějšího ministra školství M. M. Jošiho (původním vzděláním fyzika!) rozšíří výběr studijních oborů o astrologii. Ministr totiž vypsal výběrové řízení na zřízení kateder védické astrologie na tamějších státních univerzitách. Zájem převýšil očekávání: přihlásilo se přes 70 univerzit, jež by takto chtěly vyjít vstříc veřejnému zájmu o tento nejen v Indii tolik perspektivní obor. Možná se jim také podaří vyřešit staleté dilema, které sužuje evropskou astrologii: když totiž astrolog napíše, že Slunce je ve znamení Střelce (22.11. - 21.12.), tak to fakticky znamená, že Slunce se od 22. do 29.11. promítá do souhvězdí Štíra, od 29.11. do 17.12 do souhvězdí Hadonoše (jež vůbec nepatří mezi dvanáct souhvězdí zvířetníku!) a teprve od 17. do 21. prosince je opravdu v tom Střelci. V r. 2002 se k tomu přidala ještě jedna drobná taškařice, když Saturn vstoupil 31. srpna do souhvězdí Orionu, které rovněž nepatří mezi souhvězdí zvířetníku a setrval tam až do 21. listopadu. Pokud se někdo z vašich příbuzných narodil v tomto intervalu, tak snad aby se nakonec obešel bez horoskopu a tonul po celý život ve strašné nejistotě.
Pohled do historie však ukazuje, že naši předkové na tom s kritickým myšlením nebyli o nic lépe. Roztomilou tvrdohlavost předvedli koncem XVI. stol. Angličané, když odmítli gregoriánskou reformu kalendáře - nikoliv snad kvůli tomu, že s ní přišel římský papež, ale jednoduše proto, že podle jejich mínění měl svět už namále, jak o tom svědčily známky blížícího se soudného dne podle předpovědi v Bibli. Angličanům se zkrátka zdálo, že reformovat kalendář na tak krátkou dobu už nestojí za to. Teprve v r. 1752 usoudili, že konec světa tak hned nebude, takže teprve tehdy britský parlament reformu přijal, což vyvolalo lidové demonstrace v Londýně a Bristolu, spojené s pálením obrazů krále a protesty, že prostým lidem byl o 11 dnů zkrácen život.
Ostatně i naše doba si potrpí na strašáky, byť o něco menšího kalibru než je rovnou konec světa. Podle údajů z časopisu Science 293 (2001), str. 605 jsou dokumentované zdravotní následky exploze jaderného reaktoru v Černobylu mnohem menší, než se zdá z katastrofických zpráv v novinách či elektronických médiích. Při samotné havárii zahynulo 31 osob, většinou záchranářů prvního sledu, kteří během záchranných prací dostali smrtelnou dávku ionizujícího záření. Dalších 103 osob, kteří dostali dávky až 5 300 mGy, přežívá a jsou prakticky bez potíží, které by bylo možné dávat do souvislosti se zmíněným ozářením. Mezinárodní lékařské týmy ovšem sledují navíc celkem 5 milionů lidí, kteří se v době havárie nacházeli v zasažené oblasti, z toho 336 tis. těch, kteří byli v prvních týdnech po havárii evakuováni a dostali dávky 1 -- 100 mSv/r. Za bezpečnou horní hranici se ovšem považuje 150 mSv/r. V celé této populaci nebyl zjištěn ani nárůst dědičných chorob nebo spontánních potratů, ani nárůst obávaných nádorových onemocnění, s výjimkou nádorů štítné žlázy u dětí, jež se však daří spolehlivě vyléčit. Mezinárodní komise při OSN proto mohla v r. 2001 konstatovat, že největším nebezpečím nebylo samo ozáření obyvatelstva, ale strach lidí z nevyléčitelných chorob, přiživovaný nesvědomitými novináři a ekologickými aktivisty. Podobně se po osvobození Kábulu od Talibanu objevily zaručené informace, že v sídle této organizace byl nalezen návod na výrobu atomové pumy podomácku, uveřejněný předtím na internetu. Ten návod pochopitelně nefunguje, protože šlo o kanadský žertík, takže talibové patrně netušili, že si kopírují nesmysl.
V Praze se sice v září 2001 konal péčí Českého klubu skeptiků Sisyfos X. evropský kongres skeptiků, na němž zazněly pozoruhodné příspěvky (viz URL: www.sisyfos.cz), jež se snažily demaskovat mnohé rozšířené leč zcela nepodložené fámy z oboru léčitelství, patogenních zón, ufologie i klasické astrologie, ale to jsou jen malé kapky střízlivého úsudku na rozpálené plotně kolektivní slabosti lidského kritického myšlení. Ostatně snad nikdo nepopsal ubohý stav mnoha lidských myslí trefněji než nejgeniálnější fyzik XX. století Albert Einstein, když napsal: Dvě věci na světě jsou nekonečné: vesmír a lidská hloupost. I když - s tím vesmírem si nejsem tak úplně jist.
Tvorca HTML: Richard Komžík
Dátum poslednej zmeny: 16. júna 2003